Přátelé, které dělí i tři generace. Jak pomáhají mezigenerační programy seniorům i dětem?
„Pohádkové“ babičky a dědečkové čtou nejmenším ve školkách, děti zase chodí do domovů pro seniory. A to nejen zpívat, tančit nebo hrát. V nejrůznějších projektech setkávání generací děti a senioři společně tvoří, sportují, povídají si a pomáhají. Mezigeneračních programů v době stárnutí populace a situaci, kdy už mladé rodiny běžně nežijí s prarodiči v jedné domácnosti, nejen v Česku přibývá. Silnou celostátní síť aktivit má organizace Mezi námi, která letos slaví 10 let. Jak setkávání fungují a jak jejich přínos hodnotí sami aktéři? Zjišťovali jsme v reportáži.
Je chladné prosincové ráno a do lesní školky na okraji pražského Milíčovského lesa postupně přicházejí děti. Ve srubu u rybníka už je dávno roztopeno. Třiasedmdesátiletý Karel Hejtmánek totiž přichází už o půl sedmé. Pro děti je to děda Karel. Před pěti lety začal do školky docházet jako takzvaný čtecí dědeček, teď tu bývá tři dny v týdnu vždy na celý den. S dětmi a učitelkami chodí na výlety, čte jim i vypráví. „Já jsem jednou rozvedený a vdovec. Manželka mi bohužel onemocněla a odešla. Vlastní děti ani vnoučata nemám. Mám nevlastního syna od bývalé ženy, ale v Praze žiju v bytě sám. A tady jsem denně s dětmi, pořád něco spolu děláme, jsme venku,“ popisuje Karel Hejtmánek. Ke čtení pohádek dětem se dostal náhodou, zaujal ho článek o projektu v radničním měsíčníku. I když celý život pracoval u dráhy, byl vždy také velký čtenář a nadšenec do hudby a literatury. „Jednou byla na přední stránce toho časopisu babička, která chodí číst dětem. Tak si říkám: jsem doma pořád sám, taky bych mohl někomu číst. Tak jsem zvedl telefon a zavolal do redakce, ti mě propojili s organizací a bylo to,“ vzpomíná.
Nový smysl života
Setkávání s dětmi není pro pana Karla jen občasná náplň volného času. Školka mu pomohla po těžkém období, kdy bojoval s dluhy, najít novou chuť do života. „Málem jsem skončil pod mostem. Vzal jsem si dva velké úvěry, nezvládal jsem je splácet a nevlastní syn mě vyhodil z bytu. Neplatil jsem mu nájem. Právě díky pomoci lidí ve školce jsem zvládl najít motivaci a dát se dohromady. Už mi zbývá jen pár splátek a vrátil jsem se do synova bytu. Jenže tam jsem byl pořád sám. A člověk nemůže pořád jen sedět doma, koukat na televizi, poslouchat hudbu. I kdyby někdo přišel a řekl: Karle, tady máš milión korun a už do školky nechoď, tam mu řeknu, že ten milión nechci, protože tady zažiju tolik věcí, co bych za ten milión nezažil. Jsme venku, hrajeme si, děti se mě ptají na dráhu, zajímají je mašinky, ale třeba i to, proč mám stříbrný zub,“ říká se smíchem pan Karel. S dětmi i jinými seniory se potkává i mimo školku – na víkendových mezigeneračních dílnách. „I o prázdninách, když tu nejsou děti, sem občas zajdu. Mám tak trochu ,auťák‘, a tak si procházím místa, kam běžně chodíme. Dětský svět je plný radosti, vždycky se sem těším,“ uzavírá.
Čtecí babička
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
