Třikrát větší než Parthenon. Palác, kde byl korunován Alexandr Veliký se po víc než dvou tisíci letech znovu otevřel
Dechberoucí a monumentální, takové je místo zhruba hodinu jízdy západně od Soluně, kde se po šestnácti letech prací otevřel veřejnosti královský palác Aigai. Tedy to, co z něj zbylo a povedlo se zrekonstruovat z desítek tisíc kusů a fragmentů. Kolem paláce, jež byl třikrát větší než slavný Parthenon v Athénách, nechal král Filip II. Makedonský vybudovat velkolepý komplex zahrnující divadlo, chrám, knihovnu… i hřbitov - archeologové věří, že mezi pěti sty hrobkami se nachází právě i ta patřící jemu.
Tady byl také roku 336 před Kristem tento vládce nejen starověké Makedonie zavražděn. A tady byl prohlášen králem jeho syn Alexandr, jež si nedlouho poté vydobude přízvisko Veliký a který změní chod nejen evropské historie.
Potomci Alexandra a Aristotela
“Tam se musíš co nejdřív zastavit!” končí svou nebývale dlouhou zprávu, z níž jsem část právě interpretovala, o novém divu světa můj řecký známý Jorgos. Tedy ta zpráva končí pikrogramem řecké vlajky, samozřejmě.
Už téměř slyším jeho výkřiky a přípitky, až se na Velikonoce potkáme. Kde jinde než v Makedonii, kde oba máme své domky. A on zase bude moct být ve vší slávě potomkem Alexandra Velikého. A Aristotela. A…
“Víš, co znamená název tohoto místa, že?” ptal se už tolikrát, když zastavil u mého domku na Aristoteli Kokkalas, aby se neohlášeně pozval na víno, ouzo, jídlo… jak je místním zvykem.
A než jsem stihla odpovědět, spustil: “Aristotelovy kosti, protože TEN Aristoteles se tady nahoře v kopcích narodil.” Občasný zemědělec a příležitostný restauratér, nesmírně přátelský a ochotný Jorgos, jehož praprarodiče sem na Chalkidiki, jež bývá také někdy označováno za Egejskou Makedonii a spadá pod oblast Makedonie, přišli kdovíodkud, je hrdým Řekem a potomkem nejen Aristotela a Alexandra Velikého, ale několikrát se oháněl i bájným rekem Heráklem. Na svém domě má neustále vyvěšenou nejen řeckou vlajku, ale také tu makedonskou.
Makedonská vlajka ale vlaje třeba i kousek nad mým domem ve skalách na zimním příbytku pro kozy, jejichž stádo řízeně neřízeně obývá okolní desítky hektarů začínajícího pohoří posetého olivovými háji. Řecká se zase třepotá třeba na nosiči stařičké chrchlající motorky místního bezvěkého podivína Dimitrise, jež prý už padesát let vypadá na devadesát a svým dlouhým vousem by pokořil i Modrovouse.
“Jsem potomek Alexandra Velikého. Víš, kdo to byl? A Aristoteles? Platon? Znáš krále Odyssea? A Herákla?” vypálil na mě při prvním setkání před lety Kostas, tehdy začínající politik, který si procházel svou první předvolební kampaní. Neuspěl. Povedlo se mu to až u dalších předčasných voleb.
Tehdy jsem ještě měla co dělat, abych se mu do očí nevysmála. Protože on byl naprosto vážný. Tento třicetiletý muž v nažehleném obleku s několika univerzitami napříč EU to myslel s odkazem na svůj původ vážně, zmiňoval ho neustále dokonce i v rozhovorech v médiích a nikdo to nezpochybňoval. Byla a je to zjevně oblíbená a relevantní řečnická figura. Mýtické a historické postavy v jednom pytli a téměř na plakátech. Jakoby se Andrej Babiš bil v prsa a hřímal, že je čau lidi potomek svatého Václava, Karla Čtvrtého, Jana Husa a Komenského v jednom.
Národní hrdost ve vodě
Ale postupem času si na to zvyknete, dokonce je vám to sympatické. Patří to k Řecku, národní hrdost tam mají nejen v krvi, ale jak mi řekla kamarádka Konstantina, studentka psychologie ze Soluně: tady to máme snad i ve vodě a u nás v Makedonii obzvlášť.
Až budete v Řecku mimo turistická letoviska, stačí se rozhlédnout v každém městě či vsi, na samotách i v horách u kozích a ovčích chlívků. Vlajky vás nenechají na pochybách - tady mají státní svátek nonstop.
To bylo jedno z prvních zjištění, když jsem před zhruba deseti lety do Řecka přibyla - všudypřítomná národní hrdost. U nás bychom řekli zbytnělý nacionalismus. Až na to, že v Řecku se projevuje úplně jinak, než jak nacionalismus zakoušíme v Česku.
Většinou pro nás zábavně ve formě dramaticko-estrádních výstupů v tavernách a na oslavách. Právě tehdy nejčastěji se místní začnou odvolávat na kořeny tak hluboké a ztracené v čase, že se kolem nich téměř rozlije božská záře. A člověk nemůže dát najevo pochyby, to by se se zlou potázal. Zpochybnit nárok Řeků - každého jednoho z nich, ať už se narodil kdekoliv a jeho pokrevní předkové pocházejí odkudkoliv - na slavné řecké dědictví je akt agrese.
Což poznali dobře sousední Severní Makedonci. Ti podle řeckých Makedonců (tedy těch jediných pravých s oprávněním říkat si Makedonci) sprostě a podle ukradli název země. Dokud Makedonie před pár lety nepřidala do svého oficiálního názvu slovo Severní a dokud nezměnila název dálnice, která ji protíná ze severu na jih, z “Cesta Alexandra Makedonského” na “Silnice přátelství” , blokovalo Řecko jejich jednání s EU. A ano, název země byl tím oficiálním důvodem. Protože jak Filip, tak Alexandr Makedonští byli odjakživa jedině Řekové! A teď už je to navždy jasné úplně všem, vytesáno nejen do mramoru sloupoví i díky otevření jejich paláce kousek od nezpochybnitelně řeckého města Veria.
