Když křičí v tramvaji, nemusí být hned nevychovaný… Jak pomáhat rodinám s autistickými dětmi?

Potkáváme se na pražském Kačerově. Maminka Veronika předává Robina Martině, ještě u toho obě ženy spolu prohodí pár slov. Pak maminka odjíždí. My vyrážíme metrem. Plán, kam jedeme, nemáme. Záleží totiž na Robinovi, samozřejmě. „Miluje tramvaje, metro, takže vždycky někam jedeme, pak najednou uděláme zastávku, třeba na dětském hřišti, a pak zase jedeme dál,“ popisuje Martina obvyklý program jejich společného odpoledne.

Martina Rejchová je jednou z dobrovolnic, která se přihlásila neziskovce Děti úplňku. Ta zprostředkovává tzv. homesharing, kdy dobrovolnice, jde totiž spíše o ženy, mužů je jen pětina, si berou třeba na odpoledne autistické dítě. Aby jeho rodiče mohli vypnout z nepřetržitého zápřahu.

„Pro rodiny je velmi náročné nabídnout jim aktivitu, která by je zaujala a dokázaly u ní trávit čas samostatně. Musí se jim tedy neustále intenzívně věnovat. Odlišně navazují kontakt s druhými. V komunikaci některé děti využívají vlastní ,žargon‘, jiné opakují úryvky z pohádek či filmů a jejich význam pro nás nemusí být na první pohled pochopitelný,“ vysvětluje Klára Šrůtková, vedoucí homesharingu z Dětí úplňku. „Některé děti slovy nekomunikují vůbec, ale znakují nebo vás třeba odvedou za ruku k místu, kde něco žádají. Svoji spokojenost, nespokojenost či potřeby sdělují také svým chováním,“ dodává.

Používá deset slov

Robin je jedenáctiletý hoch. Na první pohled nevypadá, že by mu něco chybělo. Na hlavě kšiltovka, přísný pohled většího kluka. Že s ním není něco v pořádku, si začala Veronika Mázlová všímat už v jeho patnácti měsících. „Do té doby se vyvíjel jako běžné dítě. Poté ztratil oční kontakt a kvůli ADHD velmi rychle běžel k něčemu bez ohledu na překážky,“ vzpomíná maminka Veronika na doby, kdy byl Robin batole a dítě předškolního věku.