Vychováni ústavem: S čím bojují a kdo vlastně jsou děti z „pasťáku"?
Dětské domovy pro nejmenší postupně mizí, ale další stále čekají na změny. Po reformě kojeneckých ústavů stát slibuje i proměnu školských domovů a výchovných ústavů, kde jsou starší děti s poruchami chování. Jaké? A jak se v nich dnes žije? Ptali jsme se ředitelů ústavů i mladých lidí z nich. I tato zařízení mají stále víc dětí s psychickými problémy, pro jejich efektivní řešení ale nemají kompetence. Ti, kteří ústavem prošli, také stále vnímají, že na ně část společnosti pohlíží s předsudky jako na „malé kriminálníky”. Jde přitom o děti, jež za sebou často mají velké trauma.
Ještě před měsícem byl pro osmnáctiletého Patrika H. domovem výchovný ústav. Teď začíná novou etapu svého, už samostatného života. Ve startovacím bytě. V různých typech ústavní péče strávil většinu dětství. „Máma je alkoholička, otce neznám. Když jsem byl malý, pila opravdu hodně, takže jsem odmalička po ,děcákách‘. Od šesti let. Nejdřív jsem byl v klasickém dětském domově a kvůli chování jsem potom šel do domova se školou. Chytl jsem se blbé party, začal jsem dělat problémy a byl jsem agresívní. Hodně jsem se vztekal, třískal hlavou do zdi a podobně. Neubližoval jsem okolí, ale sobě. Takže mě přeřadili,“ vypráví Patrik.
BYLI JSME V ÚSTAVU
Z domova se školou se po dokončení základní školy přesunul do výchovného ústavu se střední školou, kde zůstal až do dospělosti. Z něj se jednou pokusil utéct. „Protože jsem už dlouho neviděl mamku. Ale na útěku je to hrozně nepříjemný pocit. Víte, že vás někdo hledá, že vás hledá policie,“ říká Patrik. V ústavní péči zažil těžké časy, hlavně kvůli stesku po mámě, také mu tam ale prý v mnohém pomohli. „Nejvíc mi tam pomohl terapeut. Díky němu ze mě agrese postupně vymizela a dnes věci dokážu řešit jinak. Když jsem potom odešel úplně, tak ten první pocit byl: konečně svoboda! Ale záhy jsem zjistil, že je to hodně těžké. Zajistit si dost peněz na jídlo a další věci. Prostě to vyžaduje samostatnost,“ popisuje Patrik. Patrikova máma je na tom dle jeho slov už lépe a vídají se. On si hledá práci. „A čekají mě závěrečné zkoušky, studuji opravářské práce,“ popisuje.
To dvacetiletý Michal D. se do domova dostal až ve 14 letech. Jeho rodiče bojovali s drogami i financemi, roky jejich situaci řešili pracovníci OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) a on začal mít postupem času problémy ve škole. „Asi jak jsem neměl úplně tu mateřskou lásku, jakou bych potřeboval, a rodiče mě nevychovávali s jasnými pravidly, tak jsem moc nevěděl, kdy nějaké chování stopnout. Nemůžu říct, že by mě zanedbali, ale šel jsem u nich v jednu chvíli asi tak nějak stranou. Tak jsem ve škole zlobil, měl špatné známky, nerespektoval učitele. OSPOD nejdřív navrhl, že půjdu k prarodičům, byly tam i další možnosti, ale nakonec jsme se s rodiči dohodli, že půjdu do dětského domova se školou. Nástup jsem pořádně nevnímal, samozřejmě jsem brečel,“ vzpomíná Michal. Z domova nezamířil do výchovného ústavu, ale ani do rodiny, s dobrým chováním a studijními výsledky do klasického dětského domova a civilní školy. „Ten pobyt ve školním domově by přísný, ale pro mě přínosný. Člověk se naučí mít nějaká pravidla. Viděl jsem tu děti agresívní, závislé na drogách, některé dnes potkávám na ulici u nádraží. A já si tam poměrně rychle řekl, že takhle skončit nechci,“ vzpomíná. Michal se už domů k rodině vrátit nechtěl, byť mají s rodiči teď dobré vztahy, rozhodl se už žít samostatně. Dnes má svůj byt, studuje vysokou školu, a k tomu podniká.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
