Suwałský koridor: Místo, na které si dělá Rusko zálusk a kde může začít 3. světová válka

Z litevského městečka Jurbarkas je to na hranici s Ruskem asi deset kilometrů. Poloprázdné ulice třináctitisícového městečka vůbec nevypadají na to, že by tu bylo místo ohrožené válkou. Centrum je čisté a je vidět, že se tu myslí na turisty. Voda v řece Němen líně plyne a o pár kilometrů dál u vesnice Smalininkai se napojuje na ruskou hranici. Před ­první světovou válkou se jmenovala Schmaleninken a patřila Východnímu Prusku, zatímco Jurbarkas byl Jurbork a měl tu svou posádku, příhraniční garnizon Ruského ­impéria.

Po druhé světové válce se všechno obrátilo naruby. Východní Prusy i Pobaltí zabral Sovětský svaz. V centru regionu Königsbergu, česky Královce, vytvořili Kaliningradskou oblast, náležející v rámci SSSR do Ruska. Jenže Litva si, ještě než se SSSR v roce 1991 rozpadl, vybojovala samostatnost a Kaliningrad se ocitl izolován. Závislý na tranzitu dohodnutém mezinárodními smlouvami či na spojení po moři a vzduchem.

Ve Smalininkai si dokonce vybudovali vyhlídku, odkud je možné pozorovat ruskou stranu řeky. Na rozdíl od Litevců, kteří pohyb kolem hranice nijak neomezují, panuje na ruské straně zákaz vstupu do příhraničních oblastí, a tak vidíme jen baráky vojenské posádky a dále pouze lesy a lesy. Co je v nich, nikdo neví, ale západní tajné služby varují, že Rusové do enklávy přesouvají stále více vojáků a techniky. V Bělorusku pak mají taktické jaderné zbraně a jsou schopni přesunout sem po železnici v rekordním čase až stovky tisíc lidí ve zbrani.

Po invazi zmizely náboje

„Oficiálně se o tom, co bylo dřív, mluvit nesmělo, ale u nás doma vždycky říkali jen pravdu,“ říká Kasutis Sutkus z Jurbarkasu. Je z generace, která vyrůstala za Sovětského svazu, v mládí zažila jeho rozpad a začátek nové éry. „Moji rodiče se seznámili začátkem padesátých let v gulagu v Žezkazganu, během vězeňské vzpoury. Předtím byli oba u litevských partyzánů, kteří v lesích bojovali proti Sovětům. Zatkli je v roce 1947,“ vzpomíná.