Pod povrchem: Kamenné uličky v ukrajinském Lvově skrývají množství neznámých příběhů
Kostely, veřejné budovy i domy kolem náměstí Rynok ve Lvově připomínají historii. Jsou tu rakousko-uherské katolické a uniatské kostely se sousedními neoklasicistními a pozdně barokními budovami; starší polsko-litevské kostely a raně barokní budovy; stavby italské renesance od tamních stavitelů a umělců putujících po světě i nejstarší pozůstatky středověkého království Rusi s arménskými vlivy. To všechno jsem se dozvěděl v turistickém centru na náměstí první den ráno, ale než jsem stačil navštívit jediné místo, které jsem si zakroužkoval na mapě, míjel jsem dvě řady lidí stojících tiše kolem radnice, habsburské budovy z počátku 19. století. Samozřejmě že tu všichni nečekali na tramvaj. Zeptal jsem se dvojice mladých žen, co se děje.
„Náš voják má pohřeb,“ řekla jedna z nich. „Můžete se k nám přidat.“ Přidal jsem se. Brzy se objevil starý muž s trubkou, oblečený v uniformě, pak jedno policejní auto, před nímž po ulici pomalu kráčel muž v civilních šatech. Starý muž troubil na trubku a lidé se křižovali pravoslavným způsobem a pokládali ruku na srdce. Poté přijely dva autobusy plné vojáků, které jsem předtím viděl blízko hlavního náměstí, pravděpodobně spolubojovníci padlého. Za nimi pár autobusů s civilisty, možná přáteli a sousedy. Za nimi následovalo mnoho policejních vozů, další služební vozidla a několik černých SUV s dalšími civilisty – nejbližší rodina? – a vojenský pohřební vůz. Nikdo nemluvil. Pak se všichni vrátili k tomu, co předtím dělali, a rozprchli se do všech směrů.
Náš voják. Dodnes bylo zabito mezi 10 a 70 tisíci ukrajinských vojáků, kteří bránili svou vlast (podle toho, komu věříte), ale bez ohledu na celkový počet si lidé udělali čas právě na tohoto vojáka. Vešel jsem do nejstarší lvovské kavárny Lvivska kopalnja kavy, bludiště dozadu pokračujících prostor. Nějaký starý muž se mě zeptal, jestli mi může pomoct. Dychtivě mi ukazoval schody do protileteckého krytu.
Obešel jsem Latinskou katedrálu. V říjnovém slunci, které krátce vysvitlo z mraků, zářily dlouhé ochranné plechy. Téměř každá budova na východní straně náměstí Rynok je muzeum. Dnešní úterní dopoledne byl na jejich návštěvu špatný čas kvůli školním výpravám. Lvov trvá na normálním životě, ale někteří z chlapců, kteří dnes hopsají v barokním portálu, i některé z dívek, budou zítra – nemůžu to vyslovit. Bude to dlouhá válka, možná to vědí lépe než všichni ostatní. A tak se jim dívám do tváří a hledám v nich správnou směsici statečnosti a strachu, která jim pomůže zůstat naživu, jako kdybych věděl své.
Mnoho expozic je schovaných a muzea a galerie jsou zavřené. Čtyři neoklasicistní sochy Neptuna, Diany, Amfitríty a Adonise kolem radnice jsou zakryté. Zdobný palác Bandinelli, který nechal postavit v roce 1589 lékárník Jarosz Wedelski a v roce 1634 ho koupil nedůtklivý florentský kupec a zakladatel poštovních služeb Roberto Bandinelli (nyní Lvovské historické muzeum), je zavřený. V přízemí ale můžete vidět dočasnou výstavu současného umění a o pár dveří dál můžete stále obdivovat italský dvůr Kornjaktova paláce, který kdysi v 16. století vlastnil polský vojevůdce král Jan III. Sobieski. Dvanáct hlavních kostelů v historickém centru je také otevřeno, ale jejich bohatství zakrývají a chrání pytle s pískem a vitrážová okna jsou zabedněná překližkou.
Lvov je pomalu se rozpadající staré město kostelů, kaváren, květinových trhů a cukráren a upřímných mladých lidí. Kostely se tyčí až do nebe, sochařská výzdoba se sype. Některé kavárny mají tajemné vchody a točitá schodiště vedoucí do skrytých horních místností. Cukrárny jsou jednoduše legrační, místnost za místností vedou dozadu a jsou plné úžasných nádob a vitrín s barevnými sladkostmi a kusy čokolády. Předpokládám, že novinkou jsou sudy s kovově zbarvenými malými válečky, které vypadají jako náboje. Pár ozbrojených mužů v ulicích – policistů a vojáků – se chová vlídně. Zahraničních turistů je jen pár, přestože před válkou jich tu byla spousta. Ale ti odvážní stále přijíždějí.
Malý park u kostela svatého Ondřeje, vyzdobeného svatými, a přilehlý bývalý klášter bernardinů je jedním z mála zelených míst v kamenném centru Lvova. Tady jsem si sedl naproti jinému starému muži, který pozoroval mladé. Krátce mě vylekala siréna, ale jeho ne. Byla to jen sanitka, za ní další. Jedna mladá žena fotografovala jinou, která před ní pózovala. Lvov dobyli mladí. Pijí sladké koktejly, cpou se globalizovaným jídlem a plní dlážděné ulice pro pěší. Jen mladých mužů není tolik, někteří jsou v uniformách, pár je zmrzačených. A pak se tu denně objevují někteří jako ti tři, jejichž fotky a příběhy byly čerstvě vystavené u zakryté Neptunovy fontány. Jeden byl zabit na frontě 11. října, dva 18. října, ani ne před týdnem. Vezou je na Lyčakovský hřbitov, poslední domov pro hrdiny. Lvované často jemně a automaticky odpovídají na „Slava Ukrajini“ slovy „Herojam slava!“, jako by kynuli východním směrem k tomuto velkému národnímu hřbitovu. Dva čerstvě mrtví mladíci se na obrázcích zdají plní naděje, jeden se tváří ustaraně. Teď, týden po pohřbu, nastal pro rodiče a partnery pomalý temný čas, pomyslel jsem si.
Hliněná brána z počátku 17. století je malebný východní vchod do centra města. Když zamíříte proti směru hodinových ručiček po ulici Pidvalna, dojdete ke královské zbrojnici polských králů (nyní sídlo státního archivu) a městské zbrojnici, v současnosti sloužící jako muzeum brnění a zbraní (také zavřené). Do stejného místa můžete dojít, když půjdete nahoru po jedné z dlouhých ulic východně od Rynku. Stejně jako v Ruské ulici je většina jejích budov klenotem s nějakým příběhem. Po celé délce ulice Pidvalna je svah pokrytý ukrajinskými vlajkami a jmény vojáků s daty jejich úmrtí. Cestu lemují jejich fotky.
Šel jsem zpět směrem k náměstí Rynok a loudal jsem se kolem dominikánského kostela, který se tyčí nad Muzejním náměstím. Tady, blízko starého židovského ghetta, byly vývěsky na počest umělců, dramatiků a spisovatelů zabitých během lvovského holocaustu. Patřil k nim Henryk Hescheles, šéfredaktor nacionalistických polských sionistických novin Chwila, zavražděný 1. července 1941 při jednom ze dvou pogromů, který po německé invazi uskutečnila Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), nacistické Einsatzgruppen a sami Lvované nenávidící Židy. Byly tu exponáty o městském divadle „Novinky” a židovském divadelním souboru „Maska“, vedeném režisérem Henrykem Luftem, který se narodil v rakousko-uherském Lvově, proslavil v meziválečném polském Lwowě, přežil sovětskou a nacistickou okupaci a zemřel ve věku 78 let v komunistickém Polsku. Méně štěstí měl Frederik Kleinmann, jehož obraz zasmušilého muže s protáhlou hlavou – jeho samého? – nad lahví se mi z celé výstavky nejvíc honil hlavou. Kleinmann byl zabit v koncentračním táboře Janowska v roce 1943. Většina jeho děl byla zničena. Ve Lvově žilo před druhou světovou válkou téměř 100 000 Židů. Ještě před německou invazí do Sovětského svazu v roce 1941 se jejich počet zvýšil díky židovským uprchlíkům odjinud na přibližně 160 000. Po válce zůstalo ve Lvově asi 200 až 800 Židů.
Byla to klidná chvíle na rohu Stavropihijské ulice, která vede k dominikánskému kostelu. Z café baru nabízejícího konopnou kávu bez omamných účinků a medové likéry hrála stará lvovská hudba. Sedl jsem si a vychutnával válečné rytmy uvolněného stanného práva tohoto města. Virmenská ulice mířící dolů směrem na Rynok, v zapadajícím slunci překrásně zchátralá, začínala pobublávat. Ten večer jsem jedl v restauraci Pidpilnyj kindrat, jehož velká sklepní jídelna byla prázdná, a stejně tak i hlavní jídelna v přízemí, krásný prostor s křišťálem a lakovaným dřevem z meziválečného Lvova. Seděl jsem u baru a povídal si se zahálejícími číšníky, poté jsem jedl v pološeru vedlejšího salonku znamenitý haličský boršč, pak dušenou vepřovou krkovici s brambory a houbami. Zeptal jsem se, jestli by nemohli místo disca pustit něco, co by se víc hodilo k atmosféře 30. let. Něco jako „Potulného muzikanta“ od Ihora Bohdana v rytmu tanga nebo valčík „Jen ve Lvově“ – ale když jsem je přehrál na telefonu, řekli, že to první v životě neslyšeli, a to druhé si pamatují jen matně. Jsou to pozůstatky polských dob, které jsme si v této starobylé restauraci s bohatou nabídkou východohaličských jídel, známých jako lvovská kuchyně, připomněli, ale které evidentně v povědomí těchto Lvovanů nejsou. Nebo polský otisk ve svém městě znají, ale zlehčují ho? Potřeboval bych s obyvateli Lvova trávit víc času, ale raději až nebude válka.
Procházel jsem se zpět k Virmenské ulici, nejstarší dochované části lvovského starého města, do Virmenky, která se specializuje na „kavu na pisko“ – kávu připravovanou na písku, dědictví po Tatarech a Turcích. Tady bylo centrum protikomunistického nesouhlasu v 80. letech. Povětšinou starší klientela hezky kontrastovala se starými fotografiemi některých z nich s delšími vlasy. Ke kávě ohřívané na písku jsem si dal hruškovici a švestkový koláč s dvojitou čokoládou.
Kouzlo Lvova na mě účinkovalo pomalu, ale hluboce. Ten den už jsem to chtěl vzdát, nohy mě bolely a byl jsem mokrý z neustálého deště. Chtěl jsem jet tramvají, i když to bylo k hotelu jen jednu zastávku zpět, ale tramvaj měla zpoždění a utvořil se tu dav školních dětí, tak proč nejít domů pěšky. Pak jsem ale něco zahlédl nebo zaslechl a brzy jsem si všiml lidí, kteří nejprve vypadali odtažitě. Pak se ale nad sklenicí tmavého oděského vína nebo všudypřítomného likéru Pjana višnja (opilá višeň) rozzářili a oceňovali krásu svého města, i když se řeč točila kolem války.
Další den jsem šel do Muzea historie Ukrajiny, jednoho z mála otevřených státních muzeí, ve zchátralém domě na náměstí Rynok, naproti radnici. Patriotické portréty z 19. století zobrazující kozácké atamany ze 17.-18. století, kteří se snažili prosadit určitou podobu státnosti a často skončili tragicky, živě ukazují dlouhodobé úsilí Ukrajiny nebýt polská ani litevská, turecká ani tatarská a rozhodně ne ruská.
Lvov překypuje kamennými lvy, rytíři a kentaury. Mezi mé oblíbené patří lvi s lidskou tváří na budově naproti radnice na náměstí Rynok a velký okřídlený lev svatého Marka držící otevřenou knihu nad vchodem do bývalého konzulátu Benátské republiky na jižní straně náměstí. A také ten s hroznem vína v otevřené tlamě ve dvoře budovy na Ruské ulici sousedící s kanceláří Ukrajinského mediálního centra, které se věnuje boji s ruskými dezinformacemi. A smějící se lev vystupující ze zdi naproti Latinské katedrály. A pak je tu kentaur opilý pivem na Krakivské ulici, která míří z Rynku na sever.
Procházel jsem se v čím dál větší vzdálenosti kolem Rynku, ale mnohé mi unikalo. Býval jsem smutný, když jsem musel odjet z jiných měst střední Evropy, ať to byly nové objevy nebo stará oblíbená místa, ale nikdy ne takhle. Každý den jsem se trápil, jak brzy budu muset Lvov opustit, a měl jsem velkou radost, když jsem si pátý den prodloužil týdenní pobyt na deset dní, ale pak jsem začal dny znovu odpočítávat. Každá ulice nabízela objevy.
Ačkoli mě dlážděné centrum lákalo, už druhý večer jsem objevil starou známou restauraci Puzata hata na třídě Tarase Ševčenka, kde boršč, vareniky a plněná kuřecí prsíčka v trojobalu podávají přísně vyhlížející ženy, dokonce i ty nejmladší. Tato třída, jak píše Jurij Nykolyšin v Průvodci Lvovem, „pluje jako překypující řeka“ od samého začátku nad náměstním Adama Mickiewicze a váženým hotelem George. Stále jsem fotografoval: úžasná arkýřová okna secesního domu č. 4, dům č. 10 se dvěma věžemi, obloukovitá okna jakési pěkné modernistické budovy, která je za sochou historika Mychajla Hruševského – ach, to město musím znovu navštívit, abych ho víc poznal, a to rychle. Tolik se o krásný Lvov bojím.
Hodinu po oznámení prvního leteckého útoku, který jsem zažil, jsem se začal nudit jako Ukrajinci a opustil jsem hotelový protiletecký kryt dřív, než se ozval signál, že je konec poplachu. Jel jsem tramvají do drsné severní části města a zastavil se u kostela sv. Mikuláše za náměstím Staryj Rynok, starým trhem z dob království Rusi. O tři čtvrtě milénia později široká nahrbená bábuška systematicky zametala jeho vzorovanou světle hnědou mozaikovou podlahu pod modrými stropy a freskami, vše z dob mnohem pozdějších než rusínští zakladatelé. Původní vápencová dlažba tu zůstává, i když vespod. Díky ní je kostel s některými originálními materiály nejstarší dochovanou stavbou ve městě. Babuška na mě zavrčela a já odešel.
Byl líný sobotní čas, půlka odpoledne. Vydal jsem se tramvají dál na sever na zastávku Palác kultury z komunistické éry a šel podél tramvajových kolejí k té strohé obludnosti z červených cihel, která vypadá jako budova řízení letového provozu ze 70. let. Opodál stál neudržovaný památník obětí lvovského holocaustu. Byl tu omšelý náhrobní kámen se jmény členů rodiny Teicholzových: Henia, Jozef, Bronia, Aron, Sara Wolf, Adella Bella – ať už to byl kdo chtěl. „Všichni zavražděni během holocaustu./Nezapomeneme,“ stálo pod jejich jmény. A tady Henryk Klinghoffer a společný náhrobek pro rodiny Reitmanových, Rothových a Horowitzových. Další kámen připomíná jména Zvi Ben Arjeh Hacohen, Hersch Zvi Baumöhl Najer a Dobra Krämerman.
Vrátil jsem se do centra právě včas na vzpomínkový koncert pro padlé hrdiny v jezuitském kostele svatých Petra a Pavla, jehož kněží zastávají úřad ukrajinských vojenských kaplanů. Orchestr Divadla Marie Zankovetské, po lvovské opeře nejprestižnější ve Lvově, hrál evropskou a ukrajinskou vážnou hudbu – nic ruského. V minulých časech se jistě na koncertě ve Lvově mohl hrát Stravinskij, Čajkovskij, Rachmaninov. Putin svůj národ izoloval, stejně jako Hitler ten svůj. Hráli pod obřím obrazem hlavního oltáře znázorňujícím ukřižování Krista se dvěma Mariemi. Před ním byla ochranná zástěna. Tolik lvovského uměleckého bohatství je stejným způsobem chráněno zástěnami a pytli s pískem, tlustými kovovými závěsy a překližkou, kovovými tyčemi a ploty – dárek od Putina. Najednou vyšlo slunce, zazářilo starými klenutými okny a osvětlilo desítky papírových holubic visících vysoko nad fotografiemi dalších zabitých hrdinů. Když Haydnův koncert skončil, jeden muž zvolal: „Slava Ukrajini!“
„Herojam slava,“ zašeptal jsem odpověď, jako to udělala moje ukrajinská barmanka Anička v Praze v jeden z temných večerů těsně po Buče.
Další večer, v neděli, jsem zašel na třídu Svobody, velký ovál, který vypadá jako dvojité srdce města vedle Rynku. Rojily se na ní stovky mladých Ukrajinců v tančících a zpívajících hloučcích. Největší chumel lidí se shromáždil kolem dvou chlapců s kytarou a zpívající dívky, která tančila ve velkém kruhu na písně o lásce a patriotismu. Převažovaly tu dívky. Zastavil jsem se mezi tančícími hloučky a díval se na mladíka, který vybíral 20 hřiven za to, že si člověk mohl vystřelit z jeho vzduchovky na Putinův portrét. Zaplatil jsem, aby mohl jeden z mužů, kteří právě dostříleli, střílet znovu, a dostal jsem od nich proděravělý terč.
Ten večer, kdy jsem se vracel do Prahy, si na vysokých stěnách čekárny lvovské železniční stanice pohrávaly stíny se světlem. Od chvíle, kdy mě taxi vysadilo před secesní budovou z roku 1904 od polského architekta Władysława Sadłowského, přicházeli a odcházeli vojáci. Tohle nádraží přežilo ostřelování za druhé světové války a stalinskou přestavbu interiéru. Vypadalo to tam jako scéna z jiné doby. Vyčerpané babičky, zahalené do šálů a kabátů, spaly na sedadlech, děti běhaly sem a tam a někdo se je snažil utišit. Policie vyzbrojená puškami hlídkovala a kontrolovala doklady. Tlumeně osvětlená tabule pod tou hlavní, která ukazovala můj vlak z Kyjeva do Polska, nabízela i vlaky do dalších míst: Charkova, Chersonu, Záporoží, Mykolaivu. Někteří lidé se vraceli, nebo možná přijížděli a odjížděli, podle ročního období a ostřelování, jako samotní vojáci. Všude jsem v ukrajinských tvářích viděl smíření, že svět jde dál, spolu s chmurnou jistotou, že nemají jinou možnost než pokračovat v boji. Bál jsem se, že vidím mrtvé. Taková byla noc se stíny a policií, plná zlé předtuchy, a přesto mě naplňovala jistotou, že jsem mezi takovými statečnými dobrými lidmi na správném místě a že se vrátím.
Andrew Giarelli je odborný asistent oboru žurnalistika a literatura na Anglo-americké vysoké škole v Praze. Výše uvedená reportáž z návštěvy Lvova koncem října 2023 se v delší podobě objeví v jeho nejnovější knizeMillennial Mitteleuropa, kterou letos vydá nakladatelství danzig&unfried.
