Krkonošský samotář: Chci, abych večer ulehl a ráno už se neprobudil. Tady. Doma, přeje si starý horal
Teploměr ve světnici ukazuje jen deset stupňů. Já mrznu uvnitř i v péřovce, ale sedmaosmdesátiletý Zdeněk Jiřička je za ta léta zvyklý. I když s přibývajícím věkem prý trochu cítí klouby na rukou. S úsměvem vyhrabuje stará kachlová kamna. „Musím vynýst popel, než zase zatopím. Donesu ho dolů na záhon, na pole. Popel ze dřeva, to není třeba zahazovat. To má draslo a ještě jiný prvky. To všechno můžeme dát na záhony k ovocným stromům. Taky potom roste pěkně bílý jetel,“ říká. Právě v téhle chalupě ve Vojtěšicích v Krkonoších strávil pan Jiřička celý svůj život.
Já už myslím na konec, že už tu dlouho nebudu. … Já bych si moc přál, abych večer ulehl a ráno už se neprobudil. Tady. Doma. To by bylo ideální. No to by se mi líbilo, říká v malé světničce Zdeněk Jiřička.
Navzdory svému pokročilému věku tu stále hospodaří, i když, jak říká s úsměvem: „Já už jsem ta třetí generace tady. No a já už to tu ukončím…“
Zemědělství zasvětil celý život, i když vlastně ne dobrovolně, ale z nutnosti, a jak sám říká, hlavně z lásky k rodičům. „V 50. letech byli zemědělci považováni za tu nejnižší třídu. U chalup, kde byla dvořiště a hnůj složený, tak o takové se zkrátka nestálo. Když jsem vyšel školu, to byla opravdu krutá léta, že? Byly vysoké dodávky a já jsem viděl, že by to rodiče nezvládli. Tatínek říkával: ‚Hochu, ty seš moje pravá ruka,‘ a protože jsem je měl moc rád, tak jsem nikam nešel. Oni by byli tou prací úplně usužovaní…“
Aby rodiče uchránil, tak nikdy neopustil své rodné místo a nikdy také neměl žádnou partnerku. „Já kdybych se oženil, tak bych tady nemohl být. To by žádná nedělala. V žádném případě. Já jsem nechodil ani do hospody, ani na zábavy. No tak to se radši člověk, aby se neotravoval a netrápil, soustředil na práci. Zkrátka život se mně po téhle stránce nevydařil,“ posmutní si. Nakonec se proto smířil se samotářským životem v symbióze s okolní přírodou a domácími i divokými zvířaty.
Med z výkalů mšic
Vytáhne z kapsy malý zápisník, na který nedá dopustit a do něhož si vše píše. Každý den, každou změnu, vše, co pozoruje, a že těch změn za posledních víc než osmdesát let není málo: „Byla tu rozdílná kulturní plodina. Byly jeteliny, různý kytky a teď je to jednotvárný. To máte jako se včelami. To z květenství byl med a to teď mizí. I se včelami. Když se řekne lesní med, tak to máte dnes odpad mšic,“ zakroutí nevěřícně hlavou. „Ledakdo touží po tom tmavým medu a vono se to nepozná, že už není.“ Výkaly mšic se prý uchytí na listech, ty sesbírají včely a udělají z toho tmavý med. Vtipkuji, že on se jen tak nachytat nedá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
