Prázdninoví vojáci: Proč chodí čeští středoškoláci do armády na brigádu? Cvičení problém není, vadí něco jiného

Když projíždíte Valeč a přilehlé obce směrem k vojenskému prostoru Hradiště, připadáte si jako v zakletém království. Osamělý barokní kostel, čerstvě opravené domy silně kontrastují s těmi zbořenými a německou minulost těchto míst kromě nich připomínají i příběhy zaniklých obcí, které dnes představují už jen popisek na mapě. Mobilní signál stávkuje. Všeho se jímá takový mrtvolný klid, po stráních se vinou sady zkroucených jabloní a je to velká náhoda, když potkáte živou duši. A tady, na konci světa, se v tuto dobu konají dvě události silně spojené s mládeží, které rozděluje střežená hranice vojenského prostoru. Na jedné straně populární festival alternativní hudby Povaleč, kde mládí manifestuje svého svobodného ducha, na straně druhé dobrovolné vojenské cvičení studentů, kde jiní mladí prokazují svou vůli a zodpovědnost.

Když je vám osmnáct let, dá se léto trávit mnoha způsoby, tady se 86 studentů a čerstvých absolventů rozhodlo zkusit, jak jim bude sedět armáda. Mají za sebou první týden měsíčního cvičení a my jsme se vypravili zjistit, proč tu jsou a co s nimi ten týden udělal.

Tenhle výcvik je po všech stránkách velká věc. Armáda tady představuje pilotní projekt, jenž má za cíl přivést mládež k zájmu o armá­du a pomoci rozšířit řady aktivních záloh. A zatím to vypadá, že se pro velký úspěch bude s takovými výcviky pokračovat i v budoucnu. Mladí uchazeči tady zase zažívají své často první zkušenosti mimo komfort a bezpečí domova. A vše probíhá za bedlivého dozoru médií. O mladé v armádě je zájem, a tak se tu potkají rovnou tři novinářské výpravy. Z toho jsem docela nervózní. S vojáky v záloze jsem už dělal několik reportáží. Tak vím, že jestli je jim něco nepříjemné, tak když se kolem nich motá civil, zrovna když se mají soustředit na svůj výcvik. Naše karavana čítající veřejnoprávní televizi, britskou tiskovou agenturu a nejzajímavější časopis v Česku svižným tempem projíždí vojenským prostorem k místu výcviku. Jedeme přes automatizovanou střelnici. Z toho mě jímá hrůza. Když jsem tu byl vloni naposledy, tak přes silnici, kde zrovna jedeme, měli dospělí záložáci zaměřené těžké kulomety a zkoušeli likvidaci pohyblivého cíle.

Zrozeni pro objektiv

Na místě už jsou naši kadeti a v několika družstvech zkoušejí pohyb vojáka po bojišti. Praží polední slunko a mně je těch děcek líto, protože v kompletním ustrojení jim musí být strašné horko. Nadpraporčík Baka, co nás má na starost, dává poslední pokyny: „Když budete chtít s někým mluvit, řekněte si a my to zařídíme, pro ­Reuters máme vytipované i anglicky mluvící, nefoťte instruktory a nechoďte jim před hlavní.“ Opatrně popocházím okolo a dělám si poznámky, naši mladí vojáci zatím monotónně střídají vysoký a přikrčený postoj, běhají po louce, odpočítávají si vzdálenost, lehají a zvedají se, všechno pořád dokola. U toho nosí útočnou pušku CZ BREN, sice bez zásobníku, ale i tak pohled na ozbrojené studenty člověka trochu zarazí.

Instruktoři bedlivě sledují kaž­dý jejich krok a mezi pokyny jim udělují konkrétní rady, jak pohyb po bojišti vylepšit. Jsou to zkušení vojáci a mnozí z nich mají za sebou i zahraniční mise a často váhu své rady podpoří i osobní zkušeností z akce. Z debat s mužstvem mám pocit, že se instruktoři ani tak nesnaží být přísným velitelem, jako spíš přátelským průvodcem.

Hoši z televize jdou mezitím rovnou na věc a děckám s kvérem v ruce strkají objektiv kamery přímo do obličeje. K mému překvapení to nikomu nevadí, skoro to vypadá, že na rozdíl od starších záložáků si tihle mladí pozornost médií užívají. Když přijde povel k doplnění tekutin, zkouším taky svoje štěstí a jdu si za skupinkou, která do sebe lije vodu během družného hovoru. „Dobrý den, kdo by se chtěl na památku nechat vyfotit?“ Zkouším to na ně lišácky. A všichni hned odloží láhve s pitím a jeden přes druhého se dožadují fotky. „Tak dobře, fotky budou. Ale za odměnu, když mi dáte rozhovor.“ Překvapivě zájem nijak neupadá a mladí vojáci a vojačky mi během pózování házejí odpovědi na mé otázky. Náš fotograf je ve svém živlu a šteluje si je jako modelky. Instruktoři na to zírají jak na zjevení.

Prachy, nebo parta?

Zajímá mě, jak někoho, kdo má čerstvě osmnáct, napadne trávit půlku prázdnin v uniformě. Když vzpomenu na sebe samého v tom­hle věku, měl jsem úplně jiné představy o tom, jak si užít léto. A podobně, jako je různé složení našich kadetů, jsou různé i jejich motivace. Co by mohlo být rozhodující, je finanční odměna, která z absolvování výcviku plyne. Za ten měsíc si každý úspěšný absolvent odnese nějakých třicet tisíc korun, což není vůbec špatná brigáda. Ale dá se poměrně fyzicky i psychicky náročný měsíc v tomto věku zvládnout jenom pro peníze? A mohou mít takto mladí lidé natolik silné morálně volní vlastnosti a ideály, že to dělají výhradně pro své svědomí a svou zem? Podařilo se mi najít tři zcela odlišné přístupy.