Elitní američtí novináři v pražské Grébovce otevírají své kauzy. Před očima nadějí žurnalistiky
Redaktorka Reflexu hltala přátelskou konverzaci dvou mocných mužů s očima navrch hlavy a v duchu si přichystala dotaz pro agenta CIA. Pak se spokojeně otočila ke svým třem sousedům a strnula: ve vybranější společnosti už nejspíš v životě sedět nebude.
Jestlipak by právě takhle mohly vypadat úvodní věty dobrého článku podle pravidel, jimiž se řídí redaktoři jednoho z nejprestižnějších magazínů světa, týdeníku The New Yorker? Nejspíš ne, ale věřte, že jsem se snažila. A spolu se mnou se nad svými stoly o kvalitní americký „lede“, kratší obdobu českého perexu, pokoušela dvacítka studentů převážně novinařiny, ale i politologie a mezinárodních vztahů. Tedy přesněji studentek; stejně jako v předchozích osmi ročnících letní školy Journey: Journalism Bootcamp převažují dívky, letos dokonce v poměru patnáct ku pěti. Je to kvůli tomu, že ženy v našem regionu dosahují vyššího vzdělání než muži? Že jsou ve škole snaživější? Nebo spíš proto, že se novinařina vinou čím dál nižšího platového ohodnocení feminizuje, jako se to stalo školství a zdravotnictví? I o tom budeme s několika talentovanými, zapálenými, sympatickými adeptkami novinářského řemesla za pár hodin diskutovat uprostřed pražských Havlíčkových sadů v honosné vile Grébovka, kde účastníci letní školy po deset dní poslouchají přednášky hvězd světové žurnalistiky ze CNN, The New York Times nebo předních zpravodajských agentur Reuters a Bloomberg.
Jak se dostat do „výcvikového tábora“?
Momentálně má slovo Tyler Foggattová, která se před čtyřmi lety, tedy jako pětadvacetiletá, stala editorkou New Yorkeru, prý tou vůbec nejmladší ve stoleté historii respektovaného společensko-politického časopisu, jehož autoři získali v posledních deseti letech ohromujících osm Pulitzerových cen. „Musíte čtenáře obelstít a nahrát to na něj, aby si váš text opravdu chtěli přečíst,“ vysvětluje nám Tyler Foggattová princip psaní prvních vět, naprosto klíčových pro zaujetí publika (pokud jste v četbě došli až sem, možná jsem to zvládla). Předtím nám tato moderátorka ostře sledovaného podcastu The Political Scene popisovala pitching čili nabízení článků editorům pomocí jakési anotace, několika odstavců sumarizujících téma a autorův přístup k němu. Plus mínus dvacetiletí rodáci z Gruzie, Arménie, Maďarska, Srbska, Ukrajiny, Slovenska, Česka, Rumunska, Polska, Běloruska, Bulharska, ale i z USA a Británie zaujatě naslouchají; někteří se ptají, jiní doplňují zkušenosti ze svých zemí. V místnosti sedí kromě koordinátorů z pořádající Bakala Foundation také několik lektorů a mentorů. Dva z nich, letitý korespondent zpravodajské agentury Reuters Michael Kahn a Greg Bruno, který psal pro mnohá světová média reportáže ze Středního východu, východní Asie nebo severní Afriky v době Arabského jara, se studenty v průběhu kurzu konzultují jejich projekty.
Budou jim také k ruce, až pět čtyřčlenných týmů začne reportérsky pokrývat festival Prague Pride, přesněji sobotní Pride Parade na Václavském náměstí. „Prague Pride je každoroční stálicí našeho programu, i když s ní organizačně nemáme nic společného,“ usmívá se Petra Judová z rodinné nadace Michaely a Zdeňka Bakalových, která má nabitý rozvrh „novinářského výcvikového tábora“ Journey na starosti už pošesté, a přibližuje, jak oněch dvacet šťastlivců z nějakých 150 přihlášených vybírají: „Aspiranti z patnácti participujících zemí do přihlášky kromě osobních údajů vkládají i motivační dopis a popisují projekt, kterému se během desetidenního programu hodlají věnovat a který budou pod vedením mentorů pilovat. Má to být obsáhlejší článek nebo reportáž na vlastní téma. Ve všech devíti ročnících jsme přijímali dvacet účastníků s jedinou výjimkou – když začala válka na Ukrajině, vzali jsme dvě nadané Ukrajinky navíc.“
Haló, tady rozvědka!
Přichází odpoledne a účastníci kurzu si po obědě povídají před vilou – kouří jich jen pár, ovšem hrneček s kávou mají v ruce pomalu všichni. V Grébovce bydlí i jedí, což je zjevně stmelilo, podobně jako zahajovací večírek. V neděli čtvrtého srpna večer ho uvedla nečekaně silným, srdečným, spatra proneseným proslovem Dunja Mijatovićová, bývalá komisařka Rady Evropy pro lidská práva a expertka na mediální právo a svobodu projevu. Když zmiňovala úpadek žurnalistiky nejen v regionech střední a východní Evropy a líčila boj svého týmu za osvobození nespravedlivě uvězněných novinářů ve válečných oblastech nebo v zemích sevřených cenzurou, mnohým z přítomných zrovna náhodou spadlo něco do oka…
Samozřejmě to nejsou jediné boje, které média ve vlastech většiny účastníků této elitní letní školy svádějí. Studenti zatím až na výjimky nejsou součástí redakčních struktur – Ondřej, absolvent žurnalistiky v Olomouci, teprve začíná pracovat v České televizi, Viktorie tamtéž absolvovala letní stáž, Šimona píše pro slovenský Denník N spíše externě… Ale brzy zjistí, že skutečně žádné z médií v jejich zemích nemá fact-checking department jako New Yorker a New York Times, v němž profesionálové ověřují fakta přímo u zdrojů a potřetí, počtvrté, popáté prověřují veškeré informace v článcích svých zkušených redaktorů. A že smlouvy na dobu neurčitou už se v oboru příliš nepěstují. A že nikde v Evropě nedostanou čtyři měsíce času a prakticky neomezené finanční zdroje na jediný článek, jak se čas od času podaří investigativnímu reportérovi a korespondentovi z Bílého domu nebo z Pentagonu Adamu Entousovi. Tento matador reportování o zákulisí špionážních služeb, s nímž vám Reflex brzy přinese obsáhlý rozhovor, například studentům zprostředkoval online konferenční hovor, v němž se po deseti letech poprvé tváří v tvář setkali dva veteráni tajných služeb, té americké a té ukrajinské, kteří před deseti lety společnými silami zajistili, že se Ukrajina rozhodla vymanit z ruského vlivu a přimknout se k Západu.
Po mé pravici, vedle mě „v lavici“, sedí Evan Perez ze CNN. „Právě jsem uběhl sedm mil centrem Prahy a viděl jsem ty vaše slavné vážky od Davida Černého!“ hlásil nám ještě před snídaní veterán z Wall Street Journal a agentury AP, který nyní reportuje pro CNN z Washingtonu mimo jiné o národní bezpečnosti. Vedle Evana Pereze se směje Entousovým fórům Ben Taub, třiatřicetiletý držitel několika nejprestižnějších novinářských cen. Jestlipak Benův Pulitzerovou cenou ověnčený obsáhlý text z roku 2020 o někdejších vězních v Guantánamu, které psychicky i fyzicky zničili američtí dozorci, rovněž redigovala jeho stávající editorka Tyler Foggattová, sedící teď po jeho boku? Ben Taub nám během dopolední tříhodinové přednášky vyprávěl mimo jiné o svém ročním pobytu v tureckém městě Kilis, klíčovém pro přechod do pět kilometrů vzdálené, tehdy válkou krutě devastované Sýrie. Právě sem roku 2012, ještě jako student filozofie na Princetonu, vyrazil „naučit se, jak se dělá válečná žurnalistika, od jejích největších hvězd“.
Výběr: témat, lektorů, osudů
S Pražankou Viktorií se studijními zkušenostmi z Tanzánie i z Minnesoty, s dredatou Američankou Elou žijící ovšem v české metropoli a s Britkou Annabel, už teď oceňovanou za své články a podcasty, kvečeru probíráme aktuální pracovní a společenské podmínky novinářů v různých zemích. Kurzisté se vesměs zaměřují na politiku nebo sociální, případně ekonomické kauzy; zdá se, že jen jeden z polských studentů, Piotr z Vratislavi, se specializuje na sportovní žurnalistiku. V souladu s těmito preferencemi Journey vybírá své řečníky – kulturního novináře v roli speakera na Journey za dosavadních devět ročníků ještě neměli. „V počátcích Journey jsme při angažování lektorů využívali především kontakty ředitele Bakala Foundation Václava Pechy, který studoval na newyorské Columbia University, ale nyní už má projekt Journey takové jméno, že s podporou našich stávajících lektorů můžeme oslovit široký okruh špičkových novinářů,“ komentuje Petra Judová výběr přednášejících s tím, že jejich jádro je už po bezmála dekádu neměnné. „Ve výběru témat se snažíme reflektovat ta aktuální; když jsme začínali, OSINT čili open source intelligence rozhodně nebyla tématem, ani datová žurnalistika,“ zmiňuje atraktivní obory, o nichž v rámci Journey přednášejí dva místní odborníci, Josef Šlerka a Jan Cibulka. „Jádrem přednášek však zůstává investigativa, novinářská etika, terénní práce a metody a samozřejmě práce se zdroji.“
Mezi absolventy Journey patří mimo jiné skotská reportérka Jen Stoutová, jejíž v květnu vydaná reportážní kniha Night Train to Odesa (Noční vlak do Oděsy) získala skvělé recenze, mimo jiné v britském deníku Guardian. Dále tento letní program absolvovali třeba Jaroslav Hroch (ČRo, 168 hodin), Karolína Klinková (Deník N), Jana Václavíková (Aktualne.cz), Jan Žabka a Klára Filipová (Okraj.cz), Ukrajinec Roman Danilenkov (spoluzakladatel nezávislého, na válečnou situaci v zemi specializovaného webu nakypilo.ua) nebo několik novinářů z maďarského nezávislého zpravodajského webu Telex.hu. V únoru nebo březnu budou na webu Bakalafoundation.org spuštěny přihlášky pro jubilejní, desátý ročník a v květnu komise vybere další účastníky. Naopak jiný program nadace pro mladé nadšence do žurnalistiky (tentokrát jen pro ty z ČR, SR, Polska a Maďarska), Achillova Data, je stále otevřen; přihlášky se uzavírají 30. září. Mimochodem, jedním z jeho nejschopnějších stipendistů, často budoucích datových žurnalistů, byl Ján Kuciak…
Viktorie mi mezi přednáškami připomíná, že se dnes večer celá parta z Grébovky chystá „na pivo“. Dorazí také spousta žurnalistů ze Svobodné Evropy a pravidelní spolupracovníci Journey s pár přáteli z řad tuzemských zahraničních korespondentů. Tři z lektorů následující den odlétají a tohle je poslední příležitost si s nimi promluvit, konzultovat, inspirovat se, těší se usměvavá Viktorie, o které ještě téměř jistě uslyšíme. Tenhle sociální aspekt projektu Journey dodá mladým adeptům žurnalistiky nejen pocit sounáležitosti a sdílení společného osudu a jisté odpovědnosti (za profesi, za lidstvo, vůči vlastnímu talentu…), ale také sebejistotu. Když s těmi nejlepšími mluvili, smáli se u jednoho stolu, sdíleli své zkušenosti a byli takhle blizoučko, mohou se jednou ocitnout podobně blízko profesnímu vrcholu, jakým jsou pro píšící novináře týdeník New Yorker nebo druhý nejprodávanější deník USA, New York Times.
