Všudypřítomné bahno, podemleté silnice, zápach plynu. Reportér Reflexu popsal jesenickou apokalypsu

Budím se v sedm ráno. Na záchodě nesvítí světlo, telefon, který jsem dal večer na nabíječku, se nedobíjí, elektrika nejde. Slyším hluboké dunění a šumění, jako když pustíte v autě naplno klimatizaci. Odhrnu záclonu a vidím, že kolem hotelu Praděd, v centru Jeseníku, kde jsme se včera na poslední chvíli ubytovali, se valí hnědé peřeje divoké vody. Rychle budím fotografa a ve spěchu balíme těch pár věcí, co jsme si s sebou přivezli. Dole pod schody už voda protekla pod vchodovými dveřmi a na zápraží je stojatá, světle hnědá louže.

Paní správcová na mě volá z kuchyně, ať jdu za ní. Celý hotel je bez proudu potemnělý, voda hučí a paní mi dává dvě láhve s vodou a ukazuje mi, kudy se ještě ze zatopeného Pradědu dostanu ven. Prý když šla před hodinou do práce, o žádné povodni nebylo ani známky. Na dvorku hotelu už je taky voda, odemykáme branku. Jakmile se otevře, vpustí dovnitř pěnící vlnu. Fotograf se jí vrhá vstříc, vlna ho opláchne až skoro do pasu, ale o to teď nejde, nejdřív běží zjistit, jak je na tom naše auto. Horečně za ním zavírám branku, ale voda se se mnou přetahuje, až tam málem zahučím. Rozhodně se nechci namočit hned ráno, bude to dlouhý den a vůbec nemám potuchy, jak to vypadá okolo. Vracím se na pokoj pro věci.

Naši sousedi, parta ukrajinských dělníků, už sedí v kuchyni a s paní domácí mlčky pokuřují. S plnýma rukama tašek je požádám o pomoc. Na dvorku vylezu na popelnici a přes ni na stříšku přístavku, po níž se chci dostat ven, abych nemusel přes zatopenou ulici. Jeden z chlapů mi hází tašky a pak se vrací dovnitř, jako by se nechumelilo. Přes stříšku přelezu na schodiště u hlavního vchodu a odtud už vidím, že auto je v bezpečí. Sundám boty, vyhrnu kalhoty a s vodou po lýtka přebrodím pár metrů mimo zatopené zápraží Pradědu. Jeden z hlídkujících hasičů mi jde pomoct, proud není silný, ale co kdyby. Můj první den v zatopeném Jeseníku začíná.

Cesta do pekla