Z okna jsem viděl, jak voda odnáší sousedův dům. Svědectví ze zničeného Jeseníku týden po povodni
Minulý týden jsme v Jeseníku prožili a popsali nejsilnější povodeň, jakou tu kdo pamatuje. Místní na přírodní katastrofu reagovali s překvapivým klidem a smířením. O týden později je situace jiná. Jak lidem docházejí síly, vyprchává i smířlivost předchozích dní. Do toho se v postiženém regionu stejně jako ve zbytku republiky konají volby. Jenže tady teď mají úplně jiné starosti a podle mnohých je nefér, že se volby neposunuly. Jak vypadalo volební Jesenicko týden po povodni?
Volali jsme na tísňovou linku, že potřebujeme evakuaci, ale řekli nám, že máme smůlu. Vůbec neřešili adresu, nic, jenom stříleli od boku. Řekli, že když bude nejhůř, máme si vzít deku a vylézt za komín. To už byla voda na silnici i na chodníku, už to šlo do baráku. Asi by sem nedojeli po silnici, ale zezadu by to šlo, popisuje situaci Jiří. Se ženou se nastěhovali do domu v Bukovicích poblíž řeky Bělé na kraji Jeseníku teprve před pár lety. Dům si opravili a vylepšili, ale po povodni, která město zasáhla minulý týden, mohou začít znovu.
Voda jim vyplavila celé přízemí. Všechno se semlelo tak rychle, že se nestačili evakuovat. Ten nejhorší čas tak přečkali ve druhém patře, a zatímco jim dole v obýváku vířila voda, přímo z okna sledovali, jak se bortí domy naproti přes ulici. „Nejdřív se otevřela štítová stěna, a jak to nabralo vodu, tak šel barák k zemi jak domeček z karet,“ popisuje Jiří.
Naproti přes ulici se skutečně nachází nejvíce poškozená část Jeseníku. Několik domů rovnou spadlo, jsou z nich teď hromady cihel. Jiné jsou na spadnutí. Třípatrovou bytovku voda podemlela tak, že její levá strana visí ve vzduchu. Podle statika se ale prý možná dá ještě podsypat a zachránit. Jaké ty spadlé domy byly už podle toho, co z nich zbylo, nezjistíme.
„Tenhle dům byl starý, ale opravený, oni si ho tak jako vymazlili. Na střeše soláry, krásný velký skleník, pergola s televizí. Od povodně jsme je neviděli. Nejsme tu zase tak dlouho a tolik se neznáme, s jiným sousedem jsme si podali ruce až teď po povodni,“ vysvětluje mi Jiří zdejší situaci. „Ještě to není tak špatné, dům aspoň stojí, ale tamhle naproti, to je úplná zkáza,“ dodává paní Marie, jejíž dcera tu s Jiřím žije. Přišla jim na pomoc s odklízením trosek, protože dcera pracuje v nemocnici a nemůže se z práce uvolnit.
„Pojďte se podívat dovnitř,“ a bere mě do nedávno rekonstruovaného domu, z jehož přízemí se po zatopení stal holobyt. „Tohle všechno musí pryč, i když to vypadá relativně dobře, tak jak to nacucá vodu a rozklíží se, už to bude k ničemu. Podlahy půjdou pryč, dveře taky, kuchyňská linka půjde pryč, všechno vytrhat a postavit znova.“ V domě zůstalo před povodní všechno na svém místě, nikdo nečekal, že voda dojde až sem, v roce 1997, který zde všichni dosud brali za maximální možné neštěstí, se prý povodeň nedostala ani na pozemek.
„Nevěděli jsme nic, nešla elektrika, signál, takže bez televize nebo internetu jsme vůbec netušili, co se děje a co se bude dít dál. Ze soboty na neděli to bylo nejhorší. To už byla katastrofa. Vody jsem se nebál, to já už jsem zažil, v devadesátém sedmém jsem lítal pod helikoptérou jako hasič a tahal lidi z baráků v Písečné a Mikulovicích. Ale ten hluk, ten šílený hluk mě děsil. Byla tma, nevíte, kde co je, prší a skoro nevidíte ven a teď to bouchá jako kráva, když kláda vezme o barák, to jsem myslel, že se zblázním.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
