Život se smrtí: O konci života se mluví málo. Co chtějí sami nemocní a jak se žije se smrtelnou chorobou?

Otázka smrti pro mě dlouho vůbec neexistovala. Cítila jsem se nesmrtelná. Představovala jsem si, že možná tak v devadesáti letech začnu někomu překážet, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla umřít na nějakou nemoc, říká šestačtyřicetiletá Zorka Šťastná. Před třemi lety jí ale právě nemoc změnila život. Všechno začalo nezvyklou bolestí břicha. 

PŘÍBĚH ZORKY

„Začala jsem mít nepříjemný tlak v břiše, s fyzioterapeutkou jsme si myslely, že to bude bránice, ale žádné prodýchávání nepomáhalo a bylo to pořád horší. Šla jsem tedy k lékaři a vyšetření nakonec ukázala, že mám rakovinu slinivky břišní v pokročilém stadiu,“ vzpomíná Zorka Šťastná. „Rakovina vážně bolí. I když jsem měla nemocnou slinivku, bolela mě i páteř. Nesnesitelně,“ popisuje. 

Přišla operace, během níž jí slinivku odebrali, a potom chemoterapie. Po ní měla zhruba půl roku klid, potom při kontrole lékaři zjistili, že má zasažené i nadledviny. Šlo o méně agresívní nádor, takže nemusela na chemoterapii. Později se ale objevily metastázy. Od začátku se Zorka rozhodla s diagnózou za každou cenu bojovat. I když sama popisuje, že nejdřív si neuvědomovala, jak vážné to je. 

„Jsem bohém a nestojím moc pevně nohama na zemi. Řekla jsem si: Vezmou mi slinivku a jedeme dál. Že medicína přece už toho umí hodně. Okolí mi naznačovalo, jak vážné to je, ale já to v onu chvíli tak necítila. Zasáhlo mě to až ve chvíli, kdy jsem po operaci byla asi pět týdnů v nemocnici a dcery za mnou chodily. Řešila hlavně to, jak se doma mají a jak to zvládají. A nějakou svou smrtelnost jsem si začala uvědomovat vlastně až při zjištění metastáz, když mi paní doktorka řekla, že už se to nedá operovat a stala jsem se opravdu paliativním pacientem a že medicína mi může pomoci jen zdravotní stav udržovat tak, aby se zhoršoval pomalu a bylo to nějak kontrolovatelné. Ale i po dobře odvedené operaci mi tehdy prognostikovali půl roku života. A už tu dál ‚straším‘ třetí rok! Někde jsem se dočetla, že rakovina člověka nepřichází zabít, ale že ho přichází naučit žít. V mém případě je to stoprocentní pravda. Řekla jsem dcerám, že jsem sice těžce nemocná, ale i tak mi stojí za to žít a udělám všechno, abych přežila,“ říká Zorka. 

Dcerám paní Zorky bylo v době zjištění její diagnózy jedenáct a třináct let. Vychovává je s jejich otcem ve střídavé péči. Jak vše zvládaly ony? A celá rodina? Pro Zorku bylo od počátku důležité, aby všechno věděly. Ona sama totiž zažila opačnou zkušenost. „Od první chvíle jsem věděla, že dětem chci říct hned všechno. Protože když mi bylo dvanáct, táta mi zemřel na rakovinu a já to do té doby vůbec netušila, že bojuje o život. Jeden den jsem přišla domů, těšila se na něj, že bude zpátky doma z nemocnice, doma byla spousta příbuzných, ale on ne. Tak jsem si říkala, že asi spí. Jenže všichni brečeli, a až když jsem se zeptala, o co jde, mi teta řekla, že táta umřel. Byl to hrozný šok z té radosti, tak jsem si řekla, že tohle svým dětem neudělám,“ popisuje. „Dcery to osamostatnilo a dalo jim nadhled nad spoustou věcí. Doma už neřešíme kraviny. Náš život se po tom, co se mi udělalo zase dobře, úplně změnil. Jako rodinu nás moje nemoc posílila. Víc o sobě víme,“ dodává. 

JANA A MAREK

O tom, jak poznamená smrtelná nemoc život v rodině, ví své i třiasedmdesátiletá Jana. Synu Markovi, kterému je padesát let, lékaři rakovinu slinivky objevili zhruba před rokem. „Vloni v dubnu mu začalo být hrozně zle. Měla jsem kolegu, který na rakovinu slinivky strašně rychle zemřel. Tak jsem Markovi  řekla, ať nic nepodceňuje a jde k lékaři. Celkem trvalo, než se dostal na vyšetření. Už začal hubnout, byl úplně žlutý a jednou mu bylo tak špatně, že jsem mu musela zavolat záchranku. A potom znovu. Hospitalizovali ho a přišli na to, že má rakovinu slinivky v terminálním stadiu. Domů ho pouštěli s tím, že má před sebou pět až osm měsíců života. Chodil i na chemoterapie, pak měl ale špatné výsledky krve a začal dostávat transfúze v nemocnici. Byl i na operaci kvůli metastázám, které mu tlačily na záda a způsobovaly velké bolesti. Pak byl znovu v nemocnici, nebyl na tom dobře. Nakonec mu onkolog řekl, že už mu víc neumí pomoct. A vloni v prosinci přešel do paliativní péče,“ popisuje Jana.