Jak vypadá Trumpův mítink? Zbytečné fronty, utahané projevy, hrozná muzika a mediální fikce
Doba, kdy prezidentští kandidáti využívali prostor politických mítinků pro představení programu nebo následnou diskuzi s příznivci, už je dávno pryč. Donald Trump v roce 2016 přepsal definici amerického „rally“, ze kterého si kromě dnes již ikonické kšiltovky odnášíte i silné a často negativní emoce. Američané měli v posledních měsících mnoho možností si na takovou akci zajít. Donald Trump vystoupil jen během pondělí čtyřikrát. Ráno v Severní Karolíně, odpoledne dvakrát v Pensylvánii a večer v Michiganu. Jak taková Trumpova rally vypadá? Jak se na ni dostat? A víte, co vám neliberální média neřeknou? Že je tam málo lidí a moc špatné muziky.
Ve volbách se hraje o sedm nerozhodnutých států a jedním z nich je i Severní Karolína, která ale má trochu červenou příchuť. Naposledy tam demokraté zvítězili v roce 2008. Podle posledního včerejšího průzkumu vede Donald Trump o jeden procentní bod nad Kamalou Harris. Souboj je tak těsný, že se může jednat o statistickou chybu, a proto není radno něco podceňovat. Trump navštívil Severní Karolínu za poslední dva měsíce mnohokrát, jeho kandidát na viceprezidenta JD Vance možná ještě vícekrát. A přítomnost obou kandidátů se už propisuje do volební účasti. Severní Karolína zaznamenala rekordní čísla během předčasného hlasování. Do včerejšího dne odvolilo čtyři miliony Američanů jen v Severní Karolíně, celková účast bude určitě jednou z nejvyšších v USA. Trump ani poslední předvolební den tento stát nevynechal a tentokrát jsem si ani já nenechala ujít příležitost ho vidět.
Jak se dostat na rally?
Na oficiálních stránkách Donalda Trumpa se dočtete, že pro účast na rally se musíte zaregistrovat. Žádná vstupenka ani potvrzení o registraci vám sice nepřijde, ale budou vám od té doby chodit desítky textových zpráv denně s prosbou o 15 dolarů na Trumpovu kampaň. Pro jistotu hned z několika telefonních čísel najednou, kdybyste si je náhodou chtěli zablokovat. A pokud se vám to nelíbí, vyhoďte svůj telefon do koše a kupte si nový. Den předem dostanete i e-mail s přesnými instrukcemi, kam a kdy dorazit, a s dlouhým seznamem zakázaných věcí. Včetně zbraní, překvapivě. Časový harmonogram zní jasně. Parkoviště se otevírá ve čtyři hodiny ráno, brány do areálu v šest, program začíná v osm a Donald Trump vystoupí v deset dopoledne. Doporučení organizátorů je přijít ideálně před sedmou. Abych nic nepodcenila, přijíždím na místo krátce po šesté ráno. Už při výstupu z taxíku je mi jasné, že dostat se dovnitř se mi nejspíš nepovede ani zítra. Přede mnou se točí dlouhý had lidí, fronta může mít několik stovek metrů a brány do Dorton arény jsou v nedohlednu.
Ve frontě na mě čeká milé překvapení, lidé mě pouští před sebe a téměř okamžitě se posunuji o několik desítek metrů. Jsou rádi, že je mezi návštěvníky nováček, většina se od vidění zná už z předchozích mítinků. Bez jejich solidarity bych se totiž nepohnula ani o píď, po více než hodině se fronta jen stále prodlužuje a vůbec se nehýbe. Fanoušci si dlouhou chvíli krátí vyprávěním životních příběhů i povídáním o současných amerických problémech.
Bílí křesťané nejsou imigranti a Trump chrání ženy
Hned na začátku potkávám mladou dívku Karen, která má české předky a židovské kořeny a začíná své velmi otevřené vyprávění špatnými zkušenostmi s muži. Trump je podle ní skvělá volba, protože on ženy chrání. Na to se mi chce namítnout, že si je hlavně platí, než že by je chránil, ale nechci narušit naši důvěrnou konverzaci. Rozhodujícím momentem, na jehož základě se rozhodla přijít k volbám, jsou události 7. října v Izraeli. Myslí si, že Izrael porazí Hamás pouze s Amerikou, kterou bude vést Donald Trump. Řadí se tak k americké menšině, která se rozhoduje na základě zahraniční politiky.
Do debaty se přidává manželský pár Paul a Susanne, už podle oblečení potištěným obličeji Donalda Trumpa je jasné, že jsou jeho skalními podporovateli. Susanne má dvaašedesát a svůj příběh začíná dojemným vyprávěním složité cesty za americkým občanstvím. V deseti letech přicestovala z Anglie se svou maminkou, a jak sama říká, „o občanství se musela zasloužit, hodně zaplatit a dost vytrpět“. Velmi ji trápí nelegální imigranti, kteří to „dnes mají zadarmo“. Na závěr dodává, že maminka stále žije. Bydlí v New Yorku a o americké občanství na rozdíl od dcery nikdy nežádala. Dnes má propadlou zelenou kartu, díky níž může člověk v Americe legálně žít a pracovat. Podotýkám trochu s nadsázkou, že je její maminka teoreticky nelegální imigrantkou, načež mi odvětí, že její maminka je bílá a je to křesťanka. Manžel Paul tomu celému tiše přihlíží a potom se rozhodne změnit téma. Je to jeho několikáté rally a trápí jej, že má Trump tak dlouhý seznam zakázaných předmětů, které si na setkání nemůže vzít. Vzpomene nešťastnou událost z letošního července v Pensylvánii, při které bylo Trumpovi prostřeleno ucho. Jeden by si pomyslel, že pravidelný účastník bude za zpřísněné kontroly rád, ale to by pořádně neznal Trumpovo voličské jádro. Paul se naopak cítí ohrožen, kdyby mohl mít svou zbraň, určitě by útočníka zneškodnil, ale bez ní se cítí jako nahý. Vyvstala mi na mysli spousta otázek, ale nečekaně se dala celá fronta do pohybu a já jsem se za patnáct minut ocitla před bránou do arény.
Potěmkinova nebo Trumpova vesnice?
Před arénou se dovídám, že fronta byla tak dlouhá a nehybná, jelikož dovnitř nepouštěli od šesti, jak bylo uvedeno v e-mailu, ale od osmi hodin. Jeden z návštěvníků mi celou situaci rychle vysvětluje. Čekal před arénou už od čtyř ráno a také se těšil, že si za dvě hodiny sedne do první řady, ale Trumpův tým chtěl záběry čekajících lidí dychtivě vyhlížejících jejich spasitele, celou frontu si natáčeli i z dronu. No prostě a jednoduše řečeno, Trump potřebuje jasný důkaz pro protikandidátku i pro média, že na jeho mítinky chodí lidé v hojném počtu. Paráda, dostávám se dovnitř a vybírám si překvapivě výjimečné místo ve čtvrté řadě přímo pod pultíkem. Nejdříve mě organizátoři přemlouvají, abych si sedla do sektoru, který zjevně bude koukat Trumpovi na záda. To mi přece nedává smysl, když můžu sedět k řečníkům čelem. Při obchůzce tamního občerstvení mi místní novinář objasňuje toto nedorozumění. Důležité je zaplnit sektor za Trumpem tak, aby na záběrech, které snímají kamery lokálních i celostátních televizí, bylo hodně lidí, ideálně plno. Chválí mě také, že jsem si po cestě nekoupila žádný Trumpův merch, za chvíli budou dobrovolníci povinně rozdávat všem obdélníkové transparenty a ikonické červené kšiltovky. To se opravdu za pár desítek minut děje.
Program začíná se zpožděním. Ranní modlitba vedená afroamerickým pastorem je velkým poděkováním Bohu, že Trumpa ušetřil při červencovém atentátu. Následuje americká hymna a stádovitý pohled na americkou vlajku zavěšenou na stropě arény. Pro začátečníka, jako jsem já, je těžké držet krok a hned poznávám své nedostatky a nezkušenost, jako by všichni kolem mě tento rituál už několikrát nacvičovali. Celá atmosféra je velmi dojemná, ve vzduchu je cítit naděje na vítězství. Ještě aby ne, právě se k Bohu pomodlilo něco mezi dvěma až třemi tisíci lidmi. Celková kapacita arény je přes sedm tisíc sedaček, ale není ani z poloviny plná. Organizátoři mají co dělat, aby nahnali lidi do zadního sektoru za řečnický pult. V mezičase se u něj střídá několik řečníků, většinou lokální politici ze Severní Karolíny. Nejkontroverznější z nich, kandidát na guvernéra Mark Robinson chybí. Program pokračuje svižným tempem. Netrvá to ani hodinu, předřečníci odcházejí a z reproduktorů se ozve hudba. Vypadá to na volnou zábavu. Hrají americké ikonické pecky, na své si přichází hlavně střední generace.
Za hodně peněz málo muziky
Po výměně zvukaře zazní několik písniček interpreta, co si říká The Weekend. Trochu to vypadá, že zrovna s ním to má Trump dohodnuto a nemusí se obávat žaloby o autorská práva. Po osmé písničce se začíná rozčilovat kluk sedící vedle mě. Mladistvost napovídá, že se jedná o jeho první volby, kterých se může zúčastnit. Lamentuje nad zastaralým výběrem písniček, podle něj se takový playlist měl pouštět nanejvýš před čtyřmi lety. Rozhodne se jít za zvukařem, co sedí nedaleko, poptat se, jestli hraje i na přání. V tom ho rozhodně podporuji a už nemůžu pustit z hlavy představu některých českých klasik znějících v severokarolínské aréně. Bohužel, veřejný jukebox se nekoná a musíme se spokojit s tím, co je.
Donald Trump si jako správná popstar dává na čas a doráží o půl hodiny později. Žádné zajímavé předřečníky nepřinesl a očekávání teď stojí na něm samotném. Třeba pronese něco mimořádně bizarního. Bohužel, Trump řekl jenom průměrně bizarní věci. Přes dvě hodiny trvající proslov byl utahaný, co jej ale dokázalo nakopnout, byla nenávist a vtipné historky z jeho administrativy, jejichž cílem bylo nám sdělit, že to vždycky ostatním státníkům strašně „nandal“. Když bylo potřeba a obecenstvo se zdálo ospalejší, začalo ponižování Kamaly Harris a vymezování se vůči všemu, co by se Kamaly mohlo jen dotknout. No a když bylo úplně nejhůř, vytáhl své eso z rukávu a řekl v náhodném kontextu sousloví „nelegální imigrace“ a dav byl ve varu. K mé smůle se ukázalo, že malý sektor přímo pod pultíkem je takový kotel Baníku, takže ve varu byl nepřetržitě. Sednout si bylo krajně podezřelé. I přesto jsem posedávala častěji a mnohem znatelněji než zbytek osazenstva. Vysloužila jsem si přísné pohledy a otázky na mé zdraví. Trumpův projev končil oslavným tanečkem. O tom, zda bude mít co slavit, rozhodnou dnes američtí voliči. Tak uvidíme.
