Stopy v síti: Jak se učí děti o on-line bezpečnosti a v čem chybují i dospělí?

J ely jsme se s mámou podívat do místa, kde vyrůstala. Máma mi chtěla ukázat školu, poprosila jsem ji, aby mě u ní vyfotila, zní komentář pod jednou z fotek profilu sarinkaaaa3101, na níž je virtuální Sára vyfocená před školou. „Máma pozvala Irču a jejího tátu s bráchama k nám na večeři,“ říká další popisek u fotky, tentokrát prostřeného stolu. „Louka nad naší vesničkou v květnu nádherně rozkvetla,“ je napsáno u další fotky, tentokrát louky s pohledem na vesnici v dáli. Co fotka, to nějaká informace. Na první pohled Sářin profil nevypadá tak, že by toho o sobě sdílela příliš. Při pročtení se toho ale o ní dá zjistit víc než dost. A právě to mají žáci ve hře za úkol. Určena je pro osmáky základních škol.

Kdo je Sára?

„Sára má Instagram, svůj blog, chystáme i Spotify a další věci, jež teenageři mají. Děti dostanou odkaz na Sářin blog, dvě úvodní videa s instrukcemi, co mají dělat, a pracovní list se sadou otázek o Sáře, na které mají hledat odpovědi na internetu. Stahují fotky z blogu, dívají se do metadat, porovnávají mapy s 3D pohledy na města a podobně. Je to sada aktivit, hra, při níž by si měly uvědomit, na co si při sdílení věcí na internetu dát pozor. Učitel samozřejmě s dětmi o tématu diskutuje, před hrou, během ní i po ní. Mají za úkol zrekonstruovat celý Sářin rok a to je hodně silné,“ říká Eva Nečasová, spoluzakladatelka a obsahová manažerka neziskové organizace AI dětem. Ta se školami spolupracuje už od roku 2022 a nabízí jim školení i desítky různých metodik, jak o umělé inteligenci a rozvoji digitálních technologií učit. Ve třetí třídě třeba děti poznávají digitální svět a AI s roboty Jú a Pí, na druhém stupni zase ve výtvarné výchově s projektem algorytmicky neviditelní. „Stavějí na projektu berlínského umělce Adama Harveyho, který se v něm snaží zjistit, jakým způsobem by se měl člověk pomalovat nebo jaký make-up by si měl udělat, aby byl neviditelný pro systémy počítačového vidění. Děti se tak baví o dopadech na společnost a o tom, jestli je v pořádku, že nás systémy sledují na každém kroku,“ popisuje Eva Nečasová.