Do you wish to marry me? Tak požádal Čapek o ruku Olgu Scheinpflugovou. Dnes je to 120 let od jejího narození
Dnes uplyne 120 let od narození Olgy Scheinpflugové. Před 87 lety v létě roku 1935 ji Karel Čapek požádal o ruku. Provedl to naprosto nečekaně (po patnáctileté známosti), originálně (během cesty do Alp) a anglicky, prý pro jistotu, aby zmátl vedle ubytované české drbny. A před 12 lety se Zdeněk Vacek rozhodl tajuplnou cestu slavného páru zopakovat podle spisovatelova autentického itineráře v autentické Škodě Rapid a pro Reflex o tom napsal reportáž. Tu vám u příležitosti „Olásčiných" narozenin znovu přinášíme.
Mé retrodobrodružství po stopách Karla Čapka začalo už před lety v antikvariátu ještě nerozřezaným prvním vydáním Války s Mloky. Jako milovník veteránů jsem pookřál a ponořil jsem se pak do Čapkovy pozůstalosti. Našel jsem v ní celkem sto stránek dvou dobových itinerářů dokumentujících výpravu nebo výpravy? – až pod Mont Blanc.
Vzpomínková jízda pomyslně vyvrcholila na rakouské samotě, kde si Karel s Olgou řekli Ano.
Mloci zůstali doma
Píše se rok 1935. Právě skončila divadelní sezóna. Pokud jde o cestování, Čapek jezdíval na prázdniny sám, Scheinpflugová většinou s partou známých. Tentokrát to mělo být jiné. Čerstvá majitelka „vůdčího listu“ naplánovala dovolenou svojí zánovní Škodou Popular. Aniž to tušila, přítel Karel Čapek jí koupi škodovky tajně financoval, aby mohli poprvé vyrazit na prázdniny společně.
Cesta do Alp začala 5. července 1935 ráno, sraz byl před dvoj vilou Karla a Josefa Čapkových. Čapek si umínil, že tentokrát pojede na skutečnou dovolenou, na rozdíl od většiny svých předchozích cest si s sebou nevzal práci. V podkrovní pracovně tak zůstal ležet rozepsaný román Válka s Mloky, ale odpočívat stejně nedokázal – během návratu usedl v Karlových Varech ke stolu a sepsal druhý díl Mloků.
Rozdíl proti výpravám do Itálie, Anglie či Španělska, popsaných ve známých knížkách, byl i v tom, že se spisovatel cítil tak trochu jako host. Sám si dopředu nevypracoval program a ani nehodlal posílat do pražských novin postřehy z cesty. Herečka usazená na zadním sedadle popularu to viděla v knize Český román takto (o sobě píše ve třetí osobě): „Vyrazili. Čapek ji pozoruje okouzlen a šťasten její dobrou náladou; … Jede v klukovské halence, s nedovedně utaženou vázankou, jasná, bez splínu a bez depresí a chroustá celý boží den s klukovskou chutí ovoce, laciné bonbóny a úctyhodné porce restauračních obědů. (…) Zastavili se ve Vídni, něco si obstarával, neptala se co, patrně nějaká literární schůzka, a pak do hor a do modrého vzduchu.
Psí spřežení
Na zažloutlých stránkách itinerářů jsem našel rukopisné poznámky, které svědčí o tom, že se známí Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové k trase ještě před cestou vyjadřovali, udíleli rady a vpisovali kontakty na své příbuzné, kteří by mohli v Rakousku poskytnout pomoc. Kolovaly snad sešitky z autoklubu při některém z pravidelných a postupem doby legendárních setkání „pátečníků“?
Od obou sourozenců Scheinpflugových víme, že se automobily často zastavovaly, cestovatelé procházeli městy i vesnicemi, obdivovali scenérie, běhali po kopcích. Zvláště nadšený Karel, který se doma začal věnovat zahrádkaření na radu lékaře coby terapii na svá bolavá záda, se prý nemohl nasytit krás alpské přírody. Olga vzpomínala: „(Karel) lezl po rozkvetlých březích hor, aby pozdravil osobně co nejvíc květin, polaskal v ruce kámen, užasl nad rozkvetlým břehem, sedl si do dřepu k trsu valeriány, protože nemohl sklonit svou nepohyblivou hlavu.
Karlu Scheinpflugovi, Čapkovu švagrovi, uvízlo v paměti několik zajímavých výjevů. Třeba jak před Lincem, cestou do Salcburku, potkali dlouhý průvod psích spřežení, která táhla vozíky venkovanů vracejících se z trhu v Linci. Bylo jich snad dvacet a psi táhli těžké vozíky do prudkého kopce s vyplazenými jazyky. Něco takového už se tehdy na českém venkově vídalo jen zřídka. Ostatně Rakousko po rozpadu monarchie zažilo výrazný propad životní úrovně obyvatelstva, zvláště městského. Například z Vídně, kde ještě před první světovou válkou žilo asi 2,1 miliónu obyvatel, se odstěhovalo několik set tisíc lidí a ani dnes, ve 21. století, není tak velká jako před sto lety.
Oba automobily pokračovaly od Salcburku na jih. Silnice z Hoch alpenstrasse ke Grossglockneru ještě tehdy nebyla otevřená, a tak oba československé vozy bylo třeba naložit na železniční vagóny a nechat je i sebe převézt tunelem z Bad Gasteinu do Mallnitzu.
Balkóny do nebe
V červenci 1935 Alpy působily mírumilovně, a oblast kolem Nauders zvláště. Vzduch prý tam byl jako křen a hotelové pokoje měly velké dřevěné balkóny. Za jasné noci plné hvězd si na jednom z nich měli Karel Čapek s Olgou domlouvat svatbu. Alespoň to tvrdí Karel Scheinpflug. Podle Olgy a jejího Českého románu však k Čapkově žádosti o její ruku došlo až v Gnadenwaldu, kam je cesta dovedla přes Innsbruck.
„Expedice“ bydlela v gnadenwaldském sanatoriu. To může znít podivně, ale důvod je velmi prozaický: právě tam se léčila manželka Karla Scheinpfluga, který se za ní vydal a inspiroval tak svoji sestru i Karla Čapka k cestě do Alp. Gnadenwald byl tehdy samota ležící asi 800 metrů nad městečkem Hall. V podstatě tam stálo jen sanatorium, nějaký ten hotýlek a pochopitelně kostelík.
V Českém románu najdeme následující popis: „… Dostali tam nocleh, dva pokoje s balkóny do nebe. On stál na svém a křičel na svou sousedku: ,Halo, teď půjdeme na špacír do oblak, podívej se, přišla tak dolů, že zdvořilost žádá oplatit jim návštěvu. Bohužel tam nemůžeme zůstat, bylo by to senzační nanebevzetí. ‘
Bez barviček a bez podpatků
Večer se to nad nimi potrhalo hvězdami, jako by podklad pod černou látkou oblohy byl celý ze stříbra. (…) Trochu usnula a zdálo se jí, že zaspala, měli umluvenu snídani v sedm a pak hned dál, dokud nebude vedro. Probudila se v bílém ránu, jeho světlo se sice zdálo ještě křehké a nesmělé, ale nevěděla, kolik je hodin, zastavily se jí v noci. Oblékla se rozespale, kartáč a hřeben jí vypadávaly z ruky, bože, jak je člověk nepořádný, když pospíchá. Někdo klepe, asi šofér, vida, už si jde pro kufřík.
,Kdo je?‘
,Otevři, Olásku.‘
,Kolik je hodin,‘ zeptala se zavřenými dveřmi.
,Nevím, ale otevři.‘
Podivila se. Nemůže ho vpustit dál, vypadá strašně, sotva se vrátila z koupelny, pomaštěna krémem. Snad to nebude tak důležité.
,Musíš čekat, několik minut, chvíli.‘´
,Už jsem čekal dost dlouho,‘ zahučel netrpělivě. (…)
Pootevřela tedy jenom trošíčku, aby ji neviděl neupravenou, ale setkala se s jeho zářivým obličejem. ,Co je?‘
Vypadá jako malý kluk, který se dobře vyspal a těší se na svůj prázdninový den. Po chodbě sanatoria chodí služebné a nemocní, kteří si tu léčí nervy, není tedy dobře mluvit hlasitě, mnohý rozumí česky, tady v Rakousku.
,Copak chceš?‘
,Do you wish to marry me?‘ zeptal se školácky a klidně, jako by se ptal, v kolik sejde dolů snídat. Vešel dovnitř a pranic mu nevadí její lesklá a rozcuchaná tvář, stojí u dveří s očima trochu sklopenýma, v ruce drží okousané dřívko, jak si dole před hospodou hrál s černým bernardýnem, a opakuje to ještě jednou česky, protože teď už nechodí kolem staré zvědavé dámy. ,Chtěla by sis mě vzít?‘
Držela v ruce mýdlo, kluzkou a ohavnou věc pro takovou příležitost. Patnáct let umírala hořem pro tuto nemožnost a teď se tváří docela pitomě.
,Proč,‘ řekla prostě, bez nejmenšího záchvěvu vzrušení. Stála před ním bez barviček na tváři, rozcuchaná a malá v trepkách bez podpatků, kolem ní ranní ženský nepořádek, věru, nehezká dekorace k takovému happy endu.
,Kolik je hodin, prosím tě?‘
,Pět ráno,‘ přiznal uličnicky.
,Jdi ven, Kačenko, přijdu hned za tebou.‘ (…)
,Pořád jsem tě nechával někomu, abys byla šťastna, ale moc jsem toho štěstí neviděl, tak snad bude lepší, když se budeš trápit se mnou. Má nemoc se prý už dávno zastavila,‘ hučel tiše s očima, přeskakujícíma hravě z obzoru na její tvář. ´Nebezpečí minulo, i když už zůstanu takhle nemotorný a i když to bude věčně bolet. Ukázali mi rentgeny, dal jsem se prosvítit ve Vídni, kde mě neznali, abych věděl pravdu. Nemusíš se bát.‘ (…)
,Proč jsi mi to neřekl dřív?‘
,Měl jsem strach, strach z radosti, strach z naděje, takovou tu nesmírnou a krásnou bázeň. Aby se mi ten líbezný svět, na který ťukám, nesesul v hromádku popela. Chtěl jsem napřed přijít a – a zůstat u tebe. Ale napřed jsem vyjednával dlouho do noci s pánem bohem, aby mi poradil. Holečku, to není tak jednoduchá věc, udělat šťastným takového smolaře, jako jsi ty! Vezmeme se hned, jak se vrátíme, nechci už déle čekat na svůj život!‘“
Štěstí je okřiklo
Po odpočinku v Gnadenwaldu se výprava rozjela k Olžině tetě do Korutan, do jakéhosi místa v lesích nedaleko Celovce (hlavního města Korutan Klagenfurtu). I tentokrát jim přálo počasí, byl nádherný den a rozkvetlou přírodou jel nejdříve popular vezoucí Čapka se Scheinpflugovou, následovaný druhým autem jejího bratra. Návštěva nakonec trvala pouhé dvě hodiny, nastávající novomanželé totiž byli roztěkaní, v autě už řešili, jak se po svatbě sestěhují a kam umístí kusy nábytku.
V Českém románu se píše: „Vraceli se domů s očima ponořenýma do modrých řek nebe, které tekly nekonečně mezi břehy stromů, drželi se za ruce při této nebeské procházce; štěstí je okřiklo, stali se málomluvní a jaksi rozpačití.
(…) Jeli v malém voze za důstojnými zády starého šoféra s pocitem dětí, které utajují poťouchle svou radost za zády dospělého, nějak jim povolily svaly kolem úst, léta držené v hořké vážnosti, a smáli se na lidi, na husy i na pána boha.“
Plníme plán
Střih! Černobílý obraz se obarvil, pozoruji stejné jeviště, píše se rok 2010. Královské Vinohrady se zredukovaly na Vinohrady, už dávno nejsou okrajem Prahy, jako když se Josef s Karlem pouštěli do stavby své dvojvily, od které vyrazíme.
A přece zůstalo zachováno dost stop slavné minulosti, které nás povzbudily před cestou. U branky jsou pod starobylým tlačítkem zvonku stále stejné jmenovky „Dr. Karel Čapek“ a „Olga Scheinpflugová“.
Motor přede, ale cesta neubíhá. Čapkovu řidiči Motlovi můžeme závidět minimální provoz. Městem se tehdy sice smělo jen čtyřicítkou, přes křižovatky patnáctkou, ovšem na menším území. Mimo obec mohl řidič sešlápnout plyn až k podlaze.
Moje žena Petra čte etapu z předválečného itineráře: „Z Prahy do Benešova jedeme po státní silnici, hornatou krajinou, střídavě lesem mezi polmi a lukami, stále podle modrých značek na kilometrových kamenech.“ … K Benešovu se váže poznámka „Jste-li zde za 1 ¼ h., dobře jedete …“ To nás potěšilo, zatím tedy s přehledem plníme plán.
Zaujalo nás však varování itineráře při průjezdu Nažidly, sepsané dávno předtím, než na tomto místě 8. března 2003 došlo k jedné z nejtragičtějších nehod na našich silnicích a vyhaslo dvacet životů: „Pozor na S[erpentiny], projíždíme lesem kolem vesnice Suchdol …“
Rakouskem včera a dnes
Putování zemí našich jižních sousedů vybízí ke srovnáním se situací doma. Čapka i jeho společníky by jistě překvapilo rozevření nůžek hospodářské vyspělosti obou nástupnických států monarchie. Zatímco v létě 2010 platilo námi projížděné Rakousko za respektovanou středoevropskou demokracii, ve třicátých letech je sužovala hospodářská i politická nestabilita a z celkové atmosféry už bylo znát, že nacistické síly nezadržitelně nabývají vrchu. Tato německy mluvící země se v podstatě po celé meziválečné období zmítala mezi mindrákem ze ztráty velmocenské monarchistické velikosti a rudým (komunistickým) či hnědým (fašistickým) nebezpečím státního převratu. Schylovalo se k připojení alpské republiky k jejímu většímu německému sousedovi. Průjezd Rakouskem proto citlivého Čapka deprimoval. Podle Scheinpflugové byla země „zakřiknuta dryáčnickou propagandou nacismu. ,Vím, že jsem tu naposled,‘ řekl [Karel Čapek], a loučil se moudrým smutkem svých očí s útulností starých městeček. … Oblíbil si venkovské hřbitůvky, uložené na úpatí hor, plné nebe, vykoupení, ticha a ptáků. Snad proto, že tu neleželi známí, dovedl chodit kolem jednoduchých hrobů. Divila se [Olga] jeho náhlé odvaze přijít do styku s tím, před čím celý život utíkal.
Míjíme Linec, kde na náměstí marně vyhlížíme prodej třešní, avizovaný ručně psanou poznámkou v itineráři. Škoda, prý bychom si pochutnali a ještě ušetřili.
Po třiapadesáti kilometrech z Bad Ischlu se ocitáme v centru Salcburku. Čapek a jeho doprovod zřejmě byli z prvního dne přesunu stejně unaveni jako my, proto strávili druhou noc právě zde. Bohužel se nám nepodařilo vypátrat zahrádku hostince Sterntreu (?, špatně čitelný rukopis v itineráři), tedy ani porovnat, zda platí postřeh: „Je to jako Flekovic, ale má to úroveň! Výborné pstruhy!“
Rapid zdolal Grossglockner se ctí, podobně jako když jej kdysi stejnými místy vedl Čapkův řidič Václav Motl. Dcera tohoto Čapkova šoféra, Václava Vratová, vzpomíná: „Čím hlouběji pronikaly vozy do nitra Alp, tím byly kopce strmější a americké vozy [packard a nash] udýchanější. Potom už bylo pravidlem, že „Smrděnka“, jak se rapidu přezdívalo, vyjížděla o hodinu později, aby se v cíli sešly všechny automobily najednou.
Místo činu nalezeno
Nad městem Hall se po zdolání velmi prudkého kopce dostáváme do vesničky Gnadenwald. Za Čapkových časů tu bývalo jen pár domků kolem kostelíka, dnes se jedná o malou vesnici s rekreačními chatami. Kostelík ovšem zůstal zachován a stále má své kouzlo. Jeho vysoká a špičatá věž nám poslouží jako kompas při pátrání po místě spisovatelova zasnoubení s herečkou Olgou Scheinpflugovou. Pod venkovským svatostánkem se rozkládá louka, dole ohraničená silnicí a velkým luxusním hotelem. Jeho nová hlavní část je stará asi tři roky, ovšem vedlejší křídlo odpovídá Olžinu popisu. Nechybějí balkóny s „výhledem do nebe“, na venkovní zdi se skví velký znak a bývalé sanatorium vůbec působí velmi reprezentativně.
Stejně jako my také slavný pár zde zažil nízkou oblačnost, která ovšem nedokázala oslabit silný emocionální náboj zlomového okamžiku ve vztahu Karla k Olze.
Když rapid odjíždí z místa, rozezní se náhle jeho klakson, ječí a ječí bez přerušení. Zřejmě zaskočilo tlačítko ve středu volantu, jenže bez poškrábání plastu jej takhle nahonem nerozebereme. Snad se letité zařízení neustálým poskakováním a chvěním auta spraví samo a budeme moci houkačku opět zapojit.
Nepopsatelné krásy
Ani na domácí půdě si cestu neulehčíme najetím na plzeňskou dálnici D5, držíme se staré cesty, a když míjíme dvojici hradů Žebrák a Točník, víme, že už je vyhráno.
Václav Motl si stejně jako my jistě oddechl úlevou, že všechno dobře dopadlo. Zastavil před známou vinohradskou vilou se zhruba 3500 kilometry absolvovanými v přibližně šesti týdnech. My jsme měli k dispozici jen osmnáctidenní dovolenou, ale i tak byla skoro detektivní cesta do Alp báječným dobrodružstvím. Nám všem, kteří jsme ho prožili, bude Karel Čapek už navždy osobně bližší. „Nepopsatelné jsou krásy tohoto světa,“ povzdechl by si.
Článek byl krácen z knihy Zdeňka Vacka ZA VOLANTEM S KARLEM ČAPKEM (Neznámá cesta Karla Čapka do Alp, dvě škodovky a 3500 km sedmi státy), která vyšla v nakladatelství Grada.
