Kult The Beatles: V Liverpoolu na vás "brouci" vyskočí na každém kroku
Je to bez debat. Beatles znovu probudili Liverpool z agónie do extáze. Dnes je to moderní velkoměsto, které nabízí další fascinující atrakce; jen těžko ale hledáte místo, kde by se na vás „kluci“ nevyvalili jak velká voda. Před několika málo lety navštívila město "Brouků" Veronika Bednářová
Jen si poslechněte: Hard Days Night Hotel je jen pár kroků od The Cavern Pubu (sálek o velikosti pražského Divadla v Řeznické, kde Beatles začínali), dále je tu Lennon Café, nákupní středisko Fab Four (úžasná čtyřka), Bar Rubber Soul Oyster – všechno na jediné liverpoolské ulici, the Matthew Street.
Nikdy, v žádném městě na světě, jsem něco podobného nezažila.
Je to paralela mezi Stalinovým kultem a přeplácaností triček s Franzem Kafkou v Praze. Napadne vás taky, že je to vlastně inspirativní šílenství – jak skvěle by se mohla prosadit Ostrava s místopisem Jaromíra Nohavici! Jen si představte: před ostravským Shopping Centrem Avion bez varování zastaví autobus plný českých turistů, kteří se letí přesvědčit, zda „nejlepší káva je v Hypernově u Rybiček“. Pak naskočí a jedou se podívat do Těšína na nádražní stánek, kde si v 80. letech minulého století bylo možné koupit housku a slané tyčky. „Když Jarek zpívá, že z Těšína vyjíždějí vlaky co čtvrt hodinu, nemá tak docela pravdu, protože průměr v roce, kdy tato píseň vznikla, byl ve skutečnosti 16 minut,“ osvětlil by davu drobnou nepřesnost v Nohavicově textu průvodce, bývalý horník.
A přesně takhle to mají v Liverpoolu. Jenže kromě hrnků, magnetů na ledničku, propisek Help, ponožek Yesterday, dupaček a brček s podobiznami „velké čtyřky“ si tu můžete koupit ještě něco víc: pocit, že jste znovu mladí. Právě tahle myšlenka se stala hlavním stavebním kamenem liverpoolského Strategického plánu rozvoje města – a funguje. Jen v roce 2012 vydělala kapela, jež se rozpadla 10. dubna roku 1970, rodnému městu 70 miliónů liber.
Selfie s Paulem
Vedoucí naší skupiny Neil je klasický Liverpoolan. Není mladý, ale mladistvý, slovo mu není rozumět (zdejší přízvuk je nesrozumitelný i rodilým mluvčím) a z duše nenávidí Manchester United.
Přiskočí k nám do zaplněného žlutého autobusu s načmáranou duhou na obou bočních stranách přesně v deset ráno, kdy túra zvaná The Beatles Magical začíná. Rychle típne cigaretu a nasadí výraz vyžilého rockera, co se „s klukama znával“. Ani nás pak nepřekvapí, když se na konci prohlídky vytasí se selfie s Paulem McCartneym: „To jsem si udělal jen tak, když tu byl Paul za bráchou na silvestra jako každý rok.“
Rychle vysvětlí princip projížďky: něco nám bude vyprávět jen za jízdy, u základních stavebních kamenů historie Beatles pak vystoupíme, abychom si mohli vše v klidu prohlédnout a vyfotit.
Ptá se, kdo z autobusové tlupy mezinárodních fanoušků je odkud. Má tu lidi z Peru, Norska, Bulharska, Kanady, Austrálie, Guatemaly, Německa i Albánie. Jeho „nenávist“ k Američanům, k níž se přizná hned na začátku, pramení z toho, že místní římskokatolická Metropolitní katedrála, přezdívaná Paddyho vigvam, byla televizí CNN nedávno vyhlášena sedmou nejodpornější stavbou světa.
V tu chvíli ještě netuším, že si muž za mnou – Australan – bude celou dobu zpívat písničky Beatles. Příšerně, po třetím songu to nelze vydržet. Snažím se zoufale pochopit, že jediné, co potřebujeme, je láska…
Projíždíme kolem staré protestantské katedrály, jiné než Paddyho vigvam. Prý je největší na světě (zdejší lidé jsou opravdu patrioti, musejí mít všechno větší, aspoň než v Manchesteru). „V roce 1980, po atentátu v New Yorku, se sem přišlo s Johnem Lennonem rozloučit padesát tisíc fanoušků. A to se sem vejdou jen dva a půl tisíce lidí,“ říká Neil a taky dodá, že v roce 1957 v sousedící střední škole Quarry Bank uspořádal zárodek Beatles svůj první koncert. Kapela se jmenovala The Quarrymen, členové za tohle vystoupení dostali výplatu padesát centů a peníze si prý nechal Lennon.
V místopise budeme pokračovat. Přijíždíme k Penny Lane, co je „in my ears and in my eyes…“, jak Beatles (a bohužel i Australan) zpívají ve stejnojmenné písničce.
Jenže z nádraží Penny Lane vidíte jen kusy lešení a ohmatanou ceduli, kde se tlačí houf korejských turistů. Cestovali přes půlku světa, aby se vyfotili před touhle malou deskou u silnice. Jak ti jsou šťastní!
„Tohle je ta hasičská zbrojnice, o které se v písničce zpívá, a tohle je to kadeřnictví, jež se v písni také objeví,“ ukazuje Neil a dál vysvětluje, že John Lennon a George Harrison chodili zde, u Penny Lane, na stejnou základku – jezdili sem autobusem, který mimochodem šoféroval Georgeův otec.
No nic. Po silnici u Penny Lane jezdí proudy aut a ani se už nediví, že se musejí vyhýbat davům turistů; ale to už přijíždíme k Jahodovým polím, ke Strawberry Fields (jestli si myslíte, že muž za mnou nezpívá, tak zpívá); je to zahrada za mříží. „Teta Mimi prý Johnovi vždycky říkala – do Strawberry
Fields nesmíš, tam smějí jen bohatí, to je soukromý pozemek...,“ vysvětluje Neil. Akorát, že vrata do liverpoolské zahrady zvané Jahodová pole, jež vidíme, jsou jen dva roky stará, na červeno natřená replika. A následují další bizarní historky.
Například rodný dům George Harrisona. Ten si prý dlouho myslel, že se narodil 25. února 1943, ale protože porod probíhal doma a porodní asistentce dlouho trvalo, než vyplnila papíry, tak se zjistilo, že se vlastně narodil 24. února. „My tady, v Liverpoolu, pro jistotu slavíme Georgeovy narozeniny 24., 25. i 26. února, abychom nic nezmeškali,“ svěřuje se Neil. Má určitě pravdu, regionální spotřeba piva tu vysoce převyšuje český průměr.
Beatles ale pili skotskou, díky Brianu Epsteinovi, geniálnímu manažerovi. „Byl to úžasný člověk, intuitivní, chytrý a talentovaný. Byl to on, kdo jezdil z Liverpoolu několikrát týdně do Londýna a vracel se odtud se zvykem pít skotskou, drink, který se stal oficiálním Beatles alkoholem a už jím zůstal…“
Konečná, vystupovat
Přijíždíme ke kostelu svatého Petra (Saint Peter’s Church), jednomu z nejdůležitějších kostelů v historii pop-music, kde se v roce 1957 odehrál následující dialog Paula McCartneyho a Johna Lennona.
„Proč používáš tyhle struny?“ ptal se John Paula.
„Protože moje máma chce, abych hrál na bendžo.“
„A kde bereš ty texty?“
„Ty si vymýšlím za pochodu, aby byla větší sranda...“
„Protože ale byly letní prázdniny, přidal se John ke kapele až v říjnu,“ doplňuje Neil.
To už se blížíme k domu číslo 20 na Forthlin Road, britské národní kulturní památce, což je poslední adresa Paula McCartneyho, když ještě trvale žil v Liverpoolu. Uvnitř jsme nebyli (to nabízí zase jiná tour), ale i tak víme, že jsou v kuchyni uloženy obaly na vajíčka, jež Paulův otec používal jako krabičky na špunty do uší vždycky, když u nich „kluci“ zkoušeli.
V tomto domě totiž vzniklo sto písniček, většina z nich na záchodě, protože tam byla nejlepší akustika; alespoň z dvaceti se staly hity. „Jójo, pamatuju si tu scénku s kamerou, když do chlapíka narazil autobus a on letěl snad dvacet metrů, ale kupodivu se mu nic nestalo, možná proto, že celou tu dobu kameru držel a nepustil,“ vzpomene si Neil na historku, kterou zažil s jedním z návštěvníků jeho tour.
Paul McCartney má k Liverpoolu dodnes blízko. Rozhodl se, že tady založí pořádnou školu. Funguje dodnes, jmenuje se Lipa (Liverpool Institute for Performing Arts) – se zakladatelem ji otevírala i královna matka. „Mám doma nějaké desky od Beatles,“ pochlubila se Paulovi. „To je dobře, drahoušku, já mám taky doma desky od Queen,“ zažertoval prý Paul. Aspoň to říkal Neil.
Zaznamenali jsme si ještě mnoho dat, ale důležité je nepřeskočit Cavern klub, v němž Beatles hráli dvěstěpadesátkrát, víc než dva roky. Klub musel být v roce 1972 uzavřen, dnes tu samo stojí jeho replika, jen o pár metrů dál.
Pán za mnou dozpíval. Vystupujeme.
Propisky Help a ponožky Yesterday
Martin King, ředitel muzea The Beatles Story, uvádí v jedné z brožur, že hudba je neuvěřitelně emocionální atrakcí. Viděl prý už lidi i „ronit slzy“.
To já taky.
Díky Magical Mystery Tour jsem pochopila, že lidé nepřijíždějí do Liverpoolu, aby se tím pak chlubili na večírcích svým známým, ale proto, aby se poklonili svým svatým. „Považuji to za náboženskou pouť – lidé tu hledají prapůvod jejich víry,“ říká Martin King.
Čtyřhvězdičkový The Hard Days Night Hotel, například, byl otevřen v roce 2008 a dodnes je oblepen portréty Beatles, jejich obrazy, sochami a suvenýry. Každý pokoj má svůj motiv – ten, v němž jsem byla, například portréty Johna Lennona a George Harrisona na stěně. Ve vstupní hale hotelu, který je mimochodem právě na prodej, hraje 24 hodin tiše, ale nepřetržitě hudba – hádejte koho?
A jen pro pořádek: rodné domy Paula a Johna koupili památkáři a zrekonstruovali je tak, aby to tam vypadalo jako v padesátých letech, a všemožně se snaží, aby se nezbořil rodný Georgeův dům.
Báli se prý, že beatlemanie v osmdesátkách pomine a nezbude z ní nic. Pam Wilsher, šéf ekonomického vývoje na liverpoolské radnici, ale potvrzuje opak: „I když uzavíráme běžný obchod, značka Beatles se ukazuje jako neuvěřitelně užitečná při vytváření nových obchodních kontaktů, láme jazykové i kulturní bariéry.“
Z místních doků, které jsou mimochodem památkou UNESCO, se staly kavárny, v jednom z nich vznikla dokonce regionální pobočka londýnské Tate Gallery.
A pokud si myslíte, že na téhle mánii, s níž se chtíce nechtíce ztotožníte při výletu žlutým autobusem, nejvíc vydělávají dva žijící členové Beatles, není to pravda. Autorská práva věnovali městu Liverpool, ovšem s tím, že se nic z výše jmenovaného nesmí přesunout do jiného místa v Anglii ani nikam jinam ve světě.
Liverpool 2015
Bylo by nespravedlivé považovat Liverpool jen za „Beatles město“ – v roce 2008 bylo Evropským městem kultury a od té doby si svůj mezinárodní věhlas udrželo.
V roce 2007 tam byl na nábřeží vybudován turistický komplex – proinvestovala se zde víc než miliarda liber. Funguje dodnes a zázračně.
Když přejdete několikaproudou New Quay, ocitnete se u přístavu. Nedá se přehlédnout, stojí u něj gigant mezi nákupními centry, Liverpool One.
Z bývalých přístavišť a opraven lodí je komplex muzeí, obchodů a malých kavárniček.
Určitě se podívejte do galerie Tate Liverpool na moderní umění (právě teď je tam výstava Andyho Warhola), v Maritime muzeu si prohlédněte, jak se Liverpool jako přístav měnil v průběhu staletí, ale nejsilnější zážitek vám tady nabídne Mezinárodní muzeum otroctví, International Slavery Museum. Z obyčejné expozice se stává hrůzná zkušenost, kde si poslechnete příběhy otroků odvážených přes liverpoolský přístav do Ameriky.
Nezapomeňte si taky objednat jízdu obojživelnou autobusolodí v podobě žluté ponorky.
Nejvíc hrdí jsou místní občané na fotbal. Ve městě je několik pravých značkových obchodů, jež prodávají předražené dresy, šortky i podkolenky; ve slevách se však dá taková kšiltovka sehnat i za pouhých osm liber.
A i kdyby se vám nepovedlo vidět zápas FC Liverpool na vlastní oči na stadiónu, zajděte se podívat na utkání do některého z barů.
Je to hukot.
