Rodiče s dětmi na žhavých uhlících. Případ pro sociálku, nebo Máma roku?
Asi mi prozradíte v diskusi pod článkem, jestli jsem adeptka na titul Máma roku, nebo případ pro sociálku, nebo to celé není takhle jednoduché. Jisté je, že bychom si tu eskapádu, přesněji chůzi po dooranžova rozpálených uhlících a nějaké to tréninkové šlapání na střepy, s dcerou klidně střihly znovu.
Ne že bych skutečně věřila tomu, že poctivého nepálí; ostatně donucením k přechodu rozpáleného uhlí se testuje víra v Boha nebo vina podezřelých už pěknou řádku let. Nepřejdeš – jsi vinen, přejdeš – jsi čarodějnice, takže umřeš tak jako tak…
Od starých Indů doby železné přes domorodé indiánské kmeny po japonské taoisty a buddhisty lidé riskují už po tři tisíciletí popálení, když se bosky vydají přes uhlíky nebo rozpálené kameny, protože to pro ně představuje zásadní přechodový rituál – tedy rituál, který provede jednotlivce nebo skupinu na kvalitativně vyšší životní stupeň, ať už jde o společenské postavení nebo fáze osobnostního vývoje.
Ten zážitek vás posílí a posune, a navíc vás spojí s těmi, kdo se do toho taky pustili. Moje dcera v září nastupuje do první třídy, má stejně jako já ráda dobrodružství a chtěly jsme si užít společný holčičí víkend. Proto jsme se vydaly na Ptýrov, kde kurzy chůze po řeřavém uhlí (tentokrát po roce opět pro rodiče a děti) pořádá Pavel Sudík, zažít to celé na vlastní kůži. Přesněji na vlastní chodidla.
Aby bylo jasno, nejsem žádná eso-žena, nepatřím mezi biomatky, nevěřím na převtělování duší, jím maso. A rozhodně jsem se nerozhodla položit zdraví své dcery na oltář reportážní žurnalistiky; něco jsem si o chození po žhavém uhlí přečetla jako ostatně každý z nás, šestadvaceti frekventantů kurzu. Těchhle semináříčků s chozením přes žhavé uhlí se účastní hledači, vyznavači alternativního stylu, vyhořelí korporátníci i pouzí zvědavci mého typu, průřez všemi společenskoekonomickými vrstvami.
Co mají společného kromě ochoty zaplatit za víkendový pobyt s plnou penzí přes pět tisíc korun? „Touhu na sobě pracovat,“ říká Pavel Sudík, hlava ptýrovského Institutu Hampson. „Kdo nemá zájem se někam posunout, není většinou ochotný investovat peníze ani čas.“
My jsme se posouvali prostřednictvím různých her a cvičení. Upřímně, většina z nich mě moc nebrala a do teď nechápu jejich souvislost s ohnivým dobrodružstvím (ale nějaká samozřejmě byla). Nebýt finálního, pro mě vlastně nečekaně velkolepého zážitku – přechodu ohně –, tenhle dvoudenní letní minitábor pro dospělé a jejich děti by mě asi nenalákal. Bez ohledu na nádherné prostředí, zajímavé účastníky zájezdu a excelentní vege jídlo.
Pokud vás zajímá, jak to celé přesně bylo a kolik z šestadvaceti zájemců o puchýře a povznesení do jiných sfér to na svatojánskou noc „dalo“, kupte si nový Reflex. A jen pro uklidnění: ty čtyři dooranžova rozpálené metry jsme s dcerou šly dvakrát, s nadšením a v lehkém transu. Ačkoli fotoreportér Stanislav Krupař neměl v noci pro svoji práci právě ideální podmínky, snímky šťastných přeživších najdete v naší fotogalerii.
Reportáž Ohni, se mnou pojď najdete v tištěném Reflexu č. 30, který vyšel ve čvrtek 27. července
