Estébácká vládo, nejsme tupé stádo. Demonstrace proti KSČM a Babišovi zvedla ze židle „ruské agenty“
Rozčilený dav na Václavském náměstí se vrhá na několik aut ověnčených ruskými či sovětskými vlajkami. „Mazej pryč, Ivane!“ bouchá do okénka auta rozohněný muž. Pro demonstranty jsou sovětské vlajky – obrazně i doslova – jako rudý šátek pro býka. Ještě před chvílí naprosto klidní lidé, kteří čekali na začátek pochodu Prahou, se teď vrhají hlava nehlava do silnice a snaží se autům zatarasit cestou. „Ruský svině,“ křičí naštvaní lidé, „tohle je provokace!“ Policie se staví mezi oba tábory a po pár minutách má situaci pod kontrolou. To je asi jediný moment, kdy byla během akce policie skutečně zapotřebí.
Od posledních demonstrací řady naštvaných lidí dost prořídly. A taky zestárly. Na Václavském náměstí pod koněm po každé větě řečníků píská na píšťaly překvapivě mnoho lidí nad 50 let. V uších řinčí klíče, lidé v zajetí davové psychózy s nimi zvoní hvězdě demonstrace, zlínskému protestnímu písničkáři Ziggymu. Ten má na svých stránkách varování: Mne nelze pomluvit. Všechno je pravda. Vysmátý chlapík středního věku v sandálech (bez ponožek) strhává davy. Je ho všude plno. „Prosím vás, auto, které mám zaparkované v garáži, není moje bývalé auto,“ pronáší Ziggy na účet Babišových „bývalých firem“.
Na Ziggyho počest mlátí pořadatelé do bubnů. Zpěvák udeří do strun a spouští: „Z Bureša na Babiša zmením svoje meno, a až tu malú zem celú rozkradněm, tak sa vrátim na zpeť, tam za humenného…“ Ziggy pak v dobrém rozmaru rozdává svá CD „za kilčo, za dvě“. „Já na to nemám,“ říká mu smutně bezdomovec. „No to nevadí, někdo to za vás zaplatí,“ odpovídá písničkář s úsměvem od ucha k uchu. Přemýšlím, v čem si to CD přehraje.
„My spolu teď děláme druhou akci, potkali jsme se ve Zlíně, spojili jsme aparatury a má to sílu,“ vysvětluje Ziggy, jak se seznámil se skupinou AUVA, jež demonstraci pořádá. „Jiní aktivisti nás kritizujou, že děláme malé akce, že je to k ničemu. Oni plánujou jednu velkou, ale to už bude třeba vláda a bude vymalováno. To chce, abychom tu byli i zítra a pozítří!“
Hanba všem komunistům
Na pódium přichází drobná žena s červenou květinou ve vlasech. Těžko říct, jestli je jí 30, nebo 50. Magdaléna Mruškovičová se občas rozpačitě rozesměje, čímž prozrazuje, že se na pódiu necítí být úplně doma. Pak už ale silným hlasem čte, co měli komunisté v roce 1946 ve svém volebním programu a co pak skutečně spáchali. „Hanba,“ zní odpověď z publika. „Měli jsme ohromný louky, pole, vyrůstala jsem na velikánským nádherným statku. Dávali jsme lidem práci, ale byli jsme označeni za kulaky. Postupně nám všechno brali až do roku ’89. Barák nám zbourali, pole zničili. Je na nich skládka, fabrika a paneláky. Doteď se soudíme se státem,“ vypráví Mruškovičová. Dav píská a skanduje, ani není rozumět co.
Po boku Magdalény se tyčí vysoký štíhlý muž s pevným a přísným výrazem. Adrien Sehnal se narodil v roce 1953 a byl politický vězeň. Jeho dědu během dvou let ve vězení komunisté umučili k smrti. On přežil v komunistickém lágru mezi vrahy deset let. Ocitl se tam, protože řečnil během pražského jara. „Neměli bychom si nechat nic líbit! Bohužel když se podívám po světě, náš národ mi připadá jako nejméně odvážnej. Podívejte se na Arménii. Jedenáct dní tam demonstrovalo tři sta tisíc lidí, nás je tady pár. Je potřeba přesvědčit sousedy, aby nechali ty bačkory a župany doma a šli protestovat. Copak se máme tak špatně, že nemůžeme jedenáct dnů nepracovat?“ burcuje Sehnal demonstranty.
Pochod k ÚV KSČM
Procesí vyráží na protestní pochod Prahou přes most Legií, Kampu a Karlův most až k „ÚV KSČM“ na třídě Politických vězňů. Působí to spíš jako večerní procházka s vlajkami nad hlavou a pár zoufalými výkřiky. Když už nic jiného, tak to očividně zpestřilo den turistům, kteří si průvod natáčeli s výrazem dítěte, když padá první sníh. Demonstranti jsou zase dětsky rozjaření, když na Kampě potkávají Miroslava Kalouska. Skalní fanoušci ho obklopují. „Tohle je první demonstrace, na který jsem nebyl. Ale vždycky jsem byl tak trochu smutnej, že všichni organizátoři na nás reagovali stylem: ne, fuj, politický strany. Jenže bez nich to nejde,“ myslí si Kalousek.
Účastníků demonstrace stále ubývá a zbylí ztrácejí energii. Zdá se dokonce, že policistů, kteří jdou s průvodem, je víc než protestujících. „Začínali jsme loni v březnu jako naštvaní podnikatelé, které rozčilovala EET. Měli jsme na Václaváku demonstraci, kam jsme přinesli spoustu účtenek, a nikdo tam nepřišel. Pak jsme si ale uvědomili, že touhle cestou to nepůjde a že Babiš má mnohem víc problémů,“ vypráví vlasatý organizátor a hlavní bubeník akce Michal Vožda.
„Budeme pokračovat, dokud tady Babiš bude. Chceme další demonstrace, ale je složité to zorganizovat. Je teď hodně aktivistických skupin. Některé nás nemají rády a nechtějí s námi spolupracovat. My jsme jejich demonstrace podporovali,“ dodává Vožda, jenž vzhledem připomíná spíš metalovou hvězdu než naštvaného podnikatele.
Když je na obzoru růžové sídlo komunistů, dav se probouzí z letargie. Spouští se tak šílený jekot, že matka s malým dítětem musí odejít. Lidí už je jen hrstka, ale na budovu, ve které v tuto hodinu už není jediný komunista, křičí tak vehementně, že se skoro otřásá. Policie stojí před „ústředním výborem“ v řadě, asi aby demonstranti rudé sídlo nezbořili. Vožda s bubnem se dere doprostřed shluku a udává, co dalšího se bude křičet na komunisty, kteří široko daleko nejsou. Velký úspěch má „Estébácká vládo, nejsme tupé stádo“.
Už je tma a po falešně zazpívané státní hymně a příšerně falešně zazpívané Modlitbě pro Martu je čas akci kultivovaně ukončit. Účastníci demonstrace házejí komunistům do připravených uren „bílé protestní lístky“ se vzkazy. Organizátoři se inspirovali květnem 1948, kdy si komunisté opatřili své postavení tak, že voliči měli na „výběr“ jen jednotnou kandidátku Národní fronty. V případě nesouhlasu mohli vhodit bílý lístek. Tentokrát všichni hlasují pouze protestními lístky a plné urny zůstávají komunistům před dveřmi.
