Nekorektní zápisky z jihu: Řecko zasáhl devastující hurikán aneb Jak se se ctí vyčurat v autě na sedadle řidiče
V úterý zasáhl Řecko hurikán Nefeli. Nebyl očekávaný, o to víc Chalkidiki zdevastoval. Domy srovnané se zemí, rozervané silnice, splavené pláže, sesuvy pobřeží, vytopené domy, odplavená a zdemolovaná auta, lidé v pasti rychlých a divokých přívalů vody… Zatím nejsou hlášeni mrtví, což lze vzhledem k tomu, že je začátek letní sezóny a šlo minimálně o padesátiletou vodu, považovat za zázrak.
Jsem za tento zázrak vděčná, protože jsem v tom byla. Nejen po uši, ale po chladič auta, do poloviny lýtek, na kost, na kůži, na krev, do posledního vlasu… Oko hurikánu bylo dle radaru přímo nad oblastí, kde jsme si s mužem před čtyřmi lety koupili domek. A já jsem tam byla úplně sama, abych měla klid na psaní. Tedy – byl (a je) tu se mnou ještě náš pes Čert, šestikilový naháč. Naštěstí Čert není panikář, spal a veškerou úzkost, strach, třasy a děsy, návaly adrenalinu a vůbec podobné pitomosti přenechal mně.
Hurikán nás zastihl při návratu z Athén. Uvedl se tím, že posledních zhruba tři sta kilometrů lilo tak, že všechna auta po dálnici jela nejvýš šedesátkou, občas někdo plaval ke svodidlům, chvílemi kamion vytvořil vodopád, v němž nešlo nejen nic vidět, ale ani dělat. Pak (svírala jsem mimoděk volant v křeči a zrychleně astmaticky chrčela) jsme se přiblížili k našemu spádovému městečku Nikiti, malebnému přístavnímu turistickému centru, v němž bylo na cestách i mimo ně na půl metru vody, auta ležela, plula, troubila, srážela se všude kolem vedena nesmlouvavými lany vody, jež se jako jednolitá clona dál a dál spouštěla k zemi a bičovala hasiče, policisty i lidi, kteří v obavě o život najednou neovladatelné plechové stroje opouštěli, stejně jako ty, kteří právě přišli o svůj dům (ano, život je hnusný, fuj, odporně nespravedlivý).
Voda všude kolem
Jedeme kolem hromady suti, ze které svítí dětská postýlka a televize, z níž se ještě kouří; ty, co tam bydleli, odváží sanitka. Lapám po dechu. Tady si přece kupuju bugatsu k snídani! Vyhýbám se pickupu, jenž je vlečen proudem vody tam, kde bývala silnice, sleduju ruce policisty v záchranné vestě, který stojí jako zázrakem uprostřed povodňového jezera a snaží se vnést řád do té apokalypsy.
Projedeme, mám srdce v krku, v nose, v hlavě, v kalhotkách, třesu se, je mi zle od žaludku a chce se mi na záchod. Ale nemůžu ven. Zkusím to, přibrzdím, otevřu dveře a hned ucítím vodu, rychle je zavřu. Když teď vystoupím do proudů vody kolem, abych si někde takzvaně odskočila, skočím si tak akorát pro průšvih. Nemůžu ven, to je jisté, kolem projíždějí v obrněném autě hasiči a každému ukazují, ať zůstane v autě a čeká.
Jak se vyčurat uprostřed povodně
Odhadem šest hodin, než budou moct cestu, jež se propadla a z níž se stalo koryto řeky, zprovoznit v nouzovém režimu. Objížďka neexistuje. To ani nemusí říkat, znám ji, je mi jasné, že je pod vodou celá. A tak čekám. S očima téměř slepýma hrůzou, jak se snaží všechno vidět, pochopit, analyzovat. A břicho hrozí, varuje, křičí. Nakonec – jde mi o život, proč řešit sedadlo durch mokré močí, no ne? Ale! Ale já fakt nemůžu. A do PET lahve se netrefím, co si budu nalhávat.
Tohle není hra, ale trapně přízemní realita. Nakonec se přeplazím přes oboje sedadla dozadu do kufru, vytáhnu z košíku Čertovu nerezovou misku na žrádlo a vrátím se na sedadlo řidiče. Je to divné, hrozně. Až téměř úchylné, ale hlavně nepříjemné. Nevím, kam to teče, nevím nic a je mi to najednou jedno, právě a jen v ten okamžik. Protože současně se třesu znechucením, pere se to ve mně, všecko, všecičko, čistota, hygiena, hrůza, tlak, uvolnění, pravidla a nutnost. Když nakonec po sérii téměř jogínských pohybů misku vytáhnu a otevřeným okýnkem vylívám ven, zjistím, že je sedadlo i moje oblečení úplně suché. Nechci tomu nejdřív věřit, ale je to tak. Takže – ono to jde!
Ale radost, a dokonce hrdost, že jsem to dokázala – já, okamžitě přebije znovu ten hrozný a neovladatelný strach. Mám vše stravující strach. Že se utopím v autě. Že se utopí Čert, protože až nás to vezme jako tam ten černý Fiat, nestihnu vytáhnout ven jeho cestovní bednu a vypustit ho. Že se pode mnou propadne silnice jako pod tím autem, co jsem v serpentýnách proměněných na černočerné průrvy v černočerné tmě u Agios Nikolaos minula. Že nedojedu domů. A hlavně – že už žádné doma není. Že náš dům kousínek od moře už nestojí. Že nevím, co bude, kam mám jet, jít, co dělat, že…
K domovu na dvojku
Zase stojíme. V koloně. Zhruba šest kilometrů od našeho domu. Voda stoupá výš, kolem je unášen terénní vůz a končí jen pár metrů ode mne (já v obyčejném Volvu, žádné obří čtyřkolce, děsím se) v moři, které tam ale sakra nemá být, tady vždycky byla cesta a pak dům a – místo toho jen díra a pak nenažraná voda. Těžko říct, jestli slaná nebo sladká. I když teď už vím, že obojí. Smíchaná. Jako u nás. Tam, co ještě před pár dny byla kouzelná písečná pláž a lehátka a přátelé, a kde teď zejí díry do země, ohlodané, vymleté, lačné zhltnout a následně poslat mohutným sladkoslaným proudům k rozdrcení a utopení cokoliv.
Stáli jsme dvě hodiny, než jsem se rozhodla to otočit a jet na nejbližší kopec do vesnice, kde snad voda nezničila úplně všechno a někdo mi třeba pomůže. A taky jo, v taverně u Makise, kde jsem byla všehovšudy dvakrát, mě majitel okamžitě pozná, byť jsem promočená na kost. Vezme mě i Čerta dovnitř a udělá nám souvlaki a kefalotyri. Je po půlnoci a on nabízí možnost přenocovat u kamarádky, co není vytopená. Váhám a... nakonec odmítám. Vím, že bych neusnula. Jsem dýchající adrenalinová pumpa, sedám do auta a s Čertem v bedničce na sedadle spolujezdce vyrážím na dvojku zpět na místo rozervané cesty. Máme štěstí, čekáme už jen asi půl hodiny a můžeme – vedeni policisty – projet a pokračovat směrem k domovu, maximálně na dvojku a se staženým zadkem přes jezera, hromady kamení, mezi popadanými stromy a přes kusy chybějící vozovky…
Bazén v domě
Protože to všecko píšu, je vám jasné, že jsme dorazili, přežili, neutonuli. Dům stál a stojí (alespoň teď, ve středu v noci, kdy text v jakési dosud nepoznané duševní křeči házím do počítače – a klepu to hned na dřevo, abych nic nezakřikla: panebožeavšichniřečtíbohovéamatkořpírodoaježíšiavůbecvyvšichnistůjtedálpřinás). Není v pořádku, v jedné jeho části je bazén s hloubkou metr padesát, všechen nábytek a vybavení plave, do toho pořád lije, kolem malého bílého domečku se valí řeky vody a dál trhají kusy země u pláže, moře máme na zápraží.
Včerejší noc jsem nespala ani minutu (na rozdíl od Čerta, jenž měl poprvé a naposledy k jídlu souvlaki), každý hrom, otřes půdy, blesk, poryv vichru, či naopak hrůzné bezvětří, každou změnu intenzity deště jsem napůl v mrákotách registrovala: vydrží dům, nespláchne nás taky voda, neodplave mi auto, neměli jsme jet třebas i sto kilometrů někam do bezpečí, do hotelu, ujet tomu, pryč, daleko?
Strach i vděčnost
Tož zatím žijeme, dům stojí, vodu jsme už s Čertem a mužem coby rádcem po telefonu s pomocí čerpadla téměř vypumpovali, zničený nábytek vynosili, s pláží, co už není, se rozloučili, kladivem a majzlíkem do betonu nové odtokové jímky vysekali, pytle s pískem připravili a čekáme. Dál prší. Občas nám pohrozí blesk a hrom a my se upřímně bojíme.
Už druhou noc nespím. Strach vás udrží bdělé, i když nechcete. Strach. A vděčnost. Nejen že žijeme, ještě pořád máme domek, přestože místo psaní mě čeká následující týdny jen špinavá (doslova) práce. Vděčnost jako taková. Zní to sentimentálně, nabubřele, tklivě. Ale je to tak. Když se vám podaří poprvé v životě zprovoznit vodní a kalové čerpadlo, zatímco kolem vás dál zuří bouře a vy jste (spolu s prodlužkou a elektrikou) trestáni (za co, Bože, za co ?!) vodou, když se vám podaří jakžtakž ovládnout majzlík, paniku i čurání v autě… Cítíte teplou, vlahou vděčnost. No a pak se zas příšerně rozprší…
