Na vlastní oči z Dalmácie: Finále beze smutku a s ohněm aneb Proč se v Chorvatsku fandí jinak než u nás
Chorvatsko včera prožívalo atmosféru srovnatelnou pro našince snad jen s okamžikem, kdy čeští hokejisti vyhráli olympijský turnaj v Naganu. Vše bylo samozřejmě umocněno tím, že fotbal je na rozdíl od ledního hokeje globálním sportem a vlastně celosvětovou sportovní jedničkou.
Už když jsem v neděli ráno překročil hranici země na malém vesnickém hraničním přechodu nedaleko zámku Trakošćan, bylo jasné, že se něco děje. I tady v malých obcích měl každý na domě vlajku a národní symboly nechyběly na skoro žádném autě. Chorvati si na vlajky obecně potrpí více než Češi, ale v neděli to bylo opravdu extrémní.
Vedle národní vlajky se navíc na mnoha autech vozila i šachovnicová, červeno-bílá vlajka odvozená z národního znaku, ale připomínající teď hlavně základní barvu chorvatských dresů. Šachovnicové potahy překrývaly přední kapoty aut, chorvatské vlajky nechyběly ani na dálničních nadjezdech. Horská služba vyvěsila obrovskou vlajku v pohoří Velebit, lidé si přelakovali do šachovnicové podoby dokonce i kombajny nebo třeba legendární malý fiátek „fićo“, který tvoří součást osijeckého památníku „vlastenecké války“, jak se tady říká válce Chorvatů za nezávislost na Jugoslávii.
Hrvatska je prvak svijeta
Jakmile se nám na hranicích přihlásilo chorvatské rádio, zazněla z něj okamžitě písnička s refrénem „Hrvatska je prvak svijeta“, což znamená Chorvatsko je mistrem světa. Myslel jsme si v první chvíli, že jde o narychlo složený popěvek k letošnímu mistrovství à la Michal David, ale ze slov o třech gólech Němcům je jasné, že hit populární kapely Baruni vznikl už k mistrovství světa v roce 1998, kdy Chorvati poprvé zazářili jako samostatná reprezentace po získání nezávislosti a získali tehdy senzačně bronz po čtvrtfinálovém vyřazení Německa v poměru 3:0.
Během finálového dne jsem ji pak na mnoha místech slyšel znovu a znovu. Chorvaté totiž obecně fandí daleko více zpěvácky. Každý tu zná fotbalové fandovské písně a při zápase je zpívá celá hospoda včetně obsluhy. Možná to ulehčuje fakt, že chorvatská pop music je hodně „říznutá“ lidovou hudbou, takže se všem dobře prozpěvuje.
Všichni domů!
Také na chorvatských silnicích bylo jasné, že jde o celonárodní svátek. Na dálničních odpočívadlech se dalo zahlédnout bezpočet aut s německými, rakouskými nebo švýcarskými espézetkami, v nichž seděli pasažéři v šachovnicových dresech a na jejichž střechách byly chorvatské vlajky. V drtivé většině nešlo o cizince, ale o Chorvaty usazené v cizině, kteří si přijeli finálový zápas užít do staré vlasti. Chorvatů doma žijí čtyři miliony, ale přibližně stejný počet se usadil v cizině, což se projevuje i v tom, že na rozdíl od naší země tady nikdo na emigranty nehledí přes prsty.
Už po cestě bylo navíc jasné, že kdo se nepřipravil, už nemá šanci. Vyprodané byly všude všechny „fandící“ předměty od vlajek přes čepice až po dresy. Naprosto nedostatkovým zbožím se stal už před několika dny černý dres chorvatských fotbalistů, který je přitom pro chorvatskou reprezentaci až náhradní verzí v případech, kdy soupeř zvolí variantu dresů, proti nimž Chorvaté nemohou hrát v červeno-bílé šachovnici. Teď v nich ale prošli jejich fotbalisté celé play-off až na finále, takže se jim začalo říkat „šťastné dresy“.
Ražanj hoří!
Samotný zápas jsem sledoval ve vesničce Ražanj na dalmatském pobřeží, kde pravidelně trávím léto, v místní hospodě – „kafiču“ Mulo. Už od oběda se z hospody ozýval zpěv písní o fotbale, reprezentaci i Dalmácii, který signalizoval, že kdo přijde pozdě, už si nesedne. Když jsem potkal majitele, k pozdravu hned dodal, že Chorvatsko dnes bude mistrem světa. Všichni tomu věřili „100posto“, tedy na 100 %. Podobně jako u nás se tu navíc dodávalo, že Chorvatsko je proti svým soupeřům malá země, a přesto dokázala na mistrovství uspět vedle fotbalových velikánů.
Samotné fandění během zápasu nezapřelo jižanský temperament a kromě zpěvu se od našeho fandění lišilo i častou přítomností ohně. Chorvatští fanoušci totiž každý důležitý moment zápasu slaví zapálením červených světlic, a to nejen vně, ale i uvnitř hospody, kde se fandí. Vlastně není divu, protože národnímu týmu se zde přezdívá „vatreni“, což pochází od chorvatského slova „vatra“, tedy česky oheň. Jak tedy jinak podpořit svoje než zapalováním ohně, doprovázeným nejlépe dalším místním fotbalovým hitem „Srce vatreno“ (Ohnivé či hořící srdce). Tady v Ražanji to vypadalo i tak, že světlice zářila dokonce z oken kuchyně.
Slavíme dál
A je ještě jeden rozdíl. Během zápasu mi psalo mnoho lidí z České republiky, že když Chorvati začali prohrávat, určitě tady atmosféra upadá. Nebyla to ale pravda. Za stavu 1:4 pouze místo televizního fotbalového komentáře v hospodě pustili nahlas fanouškovské písně a fandilo se dál. Mimochodem hrála se tu i písnička kapely Thomson, místní obdoby něčeho mezi Ortelem a Danielem Landou, nazvané podle jména samopalu, s níž slavil v Rusku stoper Dejan Lovren a která ve slovech zmiňuje i české zbraně ze Zbrojovky.
Po závěrečném hvizdu všichni začali tleskat a za skandování „Hrvatska, Hrvatska“ vypochodovali na náměstíčko, kde oslava pokračovala. Vybavil se mi moment z léta 1996, kdy jsem jako mladý kluk v centru Prahy prožil náš finálový zápas na mistrovství Evropy s Němci. Tehdy se po skončení zápasu, který jsme jako senzační účastník finále nakonec prohráli, ulicemi Prahy rozlilo zoufalství a frustrace. Po oslavě nebylo ani památky. To Chorvaté si svůj velký den i přes prohru dokázali užít až dokonce, a to tady v Ražanji vedle nich slavil i malý hlouček francouzských turistů. Pozná-li se o národě něco podle fandění, platí i tady „jiný kraj, jiný mrav“. Ražanj včera stejně jako celé Chorvatsko „hořela“, jak se tady říká vášnivému fandění.
