Nekorektní zápisky z jihu: K ouzu patří led, k Řecku Makedonie a Ježíš byl Řek
Před pár týdny zasáhl sever Řecka, přesněji Makedonii, hurikán. Ano, Makedonie je řecký kraj, oblast plná stop po bájných hrdinech, archeologických nalezišť, místo zrození i posledního odpočinku Alexandra Velikého Makedonského. Makedonie je ale taky jeden ze států, jež vznikly po rozpadu Jugoslávie. Je to státeček malý a skromný, jméno naopak silné a velkolepé. Koneckonců jako Filip a Alexandr Makedonští, již jsou pro místní to, co pro nás svatý Václav – na jejich sochy na koních narazíte nejen v hlavním městě Skopje častěji než na semafory.
Stát Makedonie a kraj Makedonie spolu sousedí dlouhou hranicí na severu Řecka. My máme domek (poctivě zasažený výše zmíněným hurikánem, a tudíž vytopený) u moře právě v Centrální Makedonii. V kraji, který je samozřejmě tím nejhezčím v celém Řecku (potvrdí každý Makedonec), což je pro změnu nejkouzelnější země na světě a samo sebou kolébka všeho, nejen Evropy a eura.
„A teď mi řekni, kde sedíš, ha?!“ rozhodí rukama Nikos a málem vyrazí z ruky tác číšníkovi, co nám přináší ouzo, karafy s vodou, nádobky s ledem, olivy, hranolky, zeleninový salát, masové kuličky, cuketové karbanátky a chleba.
Sedíme s přáteli v ouzerii, řecké obdobě české hospody. Je v každé vesnici, o městech nemluvě, většinou na náměstí a nikdy ne jen jedna. Místo, kde se po osmé večer u stolků s židličkami vynesenými na chodníky a dláždění slezou všichni na skleničku ouza a pár soust mezze (předkrmů/jednohubek/chuťovek... vyberte si), od zemědělců přes nezaměstnané, důchodce, úředníky, vyfintěné paničky až po mámy s kojenci. Zavírá se zhruba někdy po půlnoci, nejživěji je po desáté hodině, kdy se výskot pobíhajících dětí mísí s křikem dospělých volajících přes celé náměstí na kohosi, kdo právě kdesi prošel.
Malá Makedonie
„Kde sedím?“
„V Makedonii! Odjakživa to tady byla Makedonie. A opovaž se do toho ouza nalít vodu. Do ouza patří led jako Makedonie do Řecka.“
„Ale kraj Makedonie geograficky přece jen trochu přesahuje za severní hranice, ne?“
„Geograficky, prý geograficky… A co? O to přece vůbec nejde, jde o princip – to je řecké slovo, jak asi víš. To mám tak rád, když cizinci – nic ve zlém – kafrají Řekům do toho, co je jejich a co ne, co by měli, co je pro ně nejlepší. Přitom skoro všecko máte od nás… Měli se nás zeptat, než nám ten název ukradli! Měli se zeptat.“
„Vy byste jim to tak dovolili.“
„Ne, ale poradili bychom jim. Ale oni to udělali naschvál, přiživují se na nás! Proč se nemůžou jmenovat Nová Makedonie, ha? Nebo ještě líp Malá Makedonie. To je vystihuje perfektně – to je taky z řečtiny.“
Vlajky
Nikos je bývalý středoškolský učitel, mnoho let žil a učil v Německu. Rád cestuje, umí dobře tři jazyky, kdykoliv může, přispěje na uprchlické tábory, krmí místní toulavé psy, rozdal by se. Ale všecko má své meze. A hranice.
„Musíš si uvědomit, že...“ Kdykoliv nějaký Řek pronese tato slova, je nejlepší pořádně si loknout anýzového ouza a zakousnout se do cuketového karbanátku. Je to monolog na dlouho. Od ostatních stolů poslouchají, občas se za našimi zády spustí na tohle téma další monolog či dialog, za chvíli se náměstím nese mručivý sborový nápěv o Makedonii. Nad hlavami nám vlaje kromě modrobílé řecké vlajky také žlutá, jíž se místní lidé hrdě hlásí právě ke starobylému makedonskému odkazu (ve vyvěšování státní vlajky na domy, zahrádky, mysy, motorky, auta, traktory apod. si Řekové nezadají s Američany).
Ježíš byl Řek
„My budeme jejich přístup do Evropské unie vetovat, dokud se nepřejmenují,“ končí asi za deset minut Nikos a bouchne dlaní do stolu, pak si nacpe do úst dvě masové kuličky.
„Víš, že už přejmenovali tu svou dálnici, co vede od Srbska do Řecka? Jezdím sem po ní, tak jsem si všimla. Ještě loni se jmenovala dálnice Alexandra Makedonského a dnes nese jméno Přátelství. Snaží se, aspoň to uznej,“ říkám v pauze, kdy urputně žvýká.
„Pcha,“ prskne mi do řeči a vyhodí zase rukama do vzduchu.
„No opravdu, teď jsou všude podél cest cedule, že je to dálnice Přátelství.“
To nestojí Nikosovi ani za odpověď. Hodí mi do skleničky zpola vypitého ouza další kus ledu, přejede očima spokojeně po našich pobavených a potutelně se tvářících přátelích, kteří jeho tirádu o Makedonii už zjevně slyšeli bezpočtukrát. Pak se opře v židli a usměje se: „To víš, že byl Ježíš Řek? No jo, pustil se máminy sukně až po třicítce, celý život dělal v otcově podniku a pro matku byl od narození bůh.“
