Den s Madeleine: Když začne povídat v češtině, zdá se veselejší a bohémštější, než když mluví anglicky
Madeleine Albrightová (81) se v newyorské České národní budově před naším rozhovorem pro Reflex cítí dobře. Když začne povídat v češtině, zdá se veselejší a bohémštější, než když mluví anglicky. Odjakživa mě fascinuje, jak rodná řeč zasahuje kořeny člověka. Jak hluboko do nitra jde.
„Víte, co je legrace?“ ptá se mě, ještě než se posadíme. „Já jsem například nevěděla, že všelimožný není slovo! Teprve potom jsem se naučila říkat všelijaký! Ale někdo v naší rodině musel říkat všelimožný, jinak bych ho přece neznala, uznejte!“ vypráví nadšeně.
Její čeština je opravdu krásná, jen trochu babičkovská. Na oslavách ke stému výročí založení republiky v newyorské České národní budově se zastavuje na kus řeči s divadelníky z pražského Švanďáku, který v New Yorku zrovna hostuje, s výtvarníkem Petrem Sísem a spoustou dalších lidí. Naše pochvaly na svoji mluvu přijímá s mávnutím ruky: „Ale prosim vás!“
Češka
Často přemýšlela, co je na ní specificky českého, co vlastně znamená „česká národní povaha“, jestli vůbec existuje. „Ale jednu věc vím jistě: je pro mě velmi snadné najít si v Čechách přátele,“ říká. Je hrdá Američanka, ale do Čech jezdí ráda. Její „cítím, že sem patřím“ taky není jenom zdvořilostní fráze.
Na svůj původ nezapomněla, což dokazuje historka, kterou o ní v roce 2012, při předávání Medaile svobody, vyprávěl prezident Barack Obama: „Na slavnosti přijímání nových občanů USA k ní přišel muž z Etiopie a řekl: ,Jen v Americe se může uprchlík setkat s ministryní zahraničí!‘ Odpověděla mu: ,Jen v Americe se může uprchlík ministryní zahraničí stát!‘“
Tajemství jazyků
Madeleine Albrightová, bývalá ministryně zahraničí, a tudíž kdysi nejmocnější žena Spojených států, i teď naplno přednáší na vysoké škole, cestuje, účastní se konferencí a komentuje to slovy: „Říkám si, že mám život, jaký chci mít, a dělám si, co chci.“ V českém překladu Tomáše Vrby vychází 19. listopadu 2018 její nová kniha Fašismus: Varování. Hlavně o ní je naše povídání v Reflexu, při němž si vzpomenu ještě na jednu historku:
„Vy jste se tu také narodila?“ ptala se mě v roce 2005 na filmovém festivalu v Karlových Varech.
„V Praze,“ odpověděla jsem tehdy.
„Já taky, víte?“
„Vím.
„Tak to jsme obě šťastný holky!!!“
Anglický lingvista George Steiner vymyslel teorii, proč je na světě pořád víc a víc jazyků, i když zdánlivě logické by bylo, kdyby jich bylo míň. Tvrdí, že jazyky existují mimo jiné proto, aby se udrželo tajemství mezi lidmi, kteří tímto jazykem mluví. Od posledního setkání s Madeleine Albrightovou tomu věřím.
Reportáž a rozhovor Veroniky Bednářové z oslav stého výročí Československa v New Yorku si přečtěte v Reflexu číslo 43, který vyšel ve čtvrtek 25. října.
