Kauza primátorky Vaňkové a jak se šňupe v Praze: Podniky a záchodky, kde díky kokainu zítra znamená včera
Kokain si v obecném povědomí drží pověst drahé drogy z vyšších kruhů. Dávno už to neplatí. Pár lajn koksu si už mohou dovolit i lidé s průměrnými příjmy. Jak vypadá takový večer ve společnosti mýty opředeného bílého prášku? Vlastně dost obyčejně.
Je pátek kolem půl desáté večer a Praha se pořád peče ve vlastní šťávě. Na hospodské zahrádce pod kaštany v pražských Vinohradech je však příjemně. Páté pivo chladí ještě líp než čtvrté. Je pomalu načase dát večeru akceleraci.
„Mám mu napsat?“ ptá se osmadvacetiletý týpek, nedávný absolvent DAMU, osazenstva zbytku stolu, mezi nímž sedím i já. Otázka je víceméně formální. Jasně že má. „Bude tu za půl hodiny,“ oznámí tazatel po dvou třech minutách ťukání do smartphonu. Prakticky identické rozhovory proběhnou toho večera po celé Praze, ve stovkách a tisících mírných obměn. Objednat si v roce 2019 v hlavním městě republiky kokain je rychlejší a jednodušší než si nechat dovézt pizzu.
Od Sherlocka k Pablovi
Zboží, které nám dovezou doslova až pod nos, si lidé užívají od poloviny devatenáctého století. Detailně popsaný proces izolace alkaloidu z listů koky vynesl roku 1860 německému chemiku Albertu Niemannovi doktorát. Nová substance si, podobně jako morfium, našla rychle cestu nejprve k medicínskému a následně i ke komerčnímu využití.
Na trhu bylo k dostání víno s výtažkem koky, americké časopisy tiskly reklamy na produkty jako „Burnettův kokain na vlasy“ a kokain je pochopitelně dodnes součástí názvu nejprodávanější limonády na světě, jejíž červeno-bílé logo je symbolem amerického kapitalismu.
Kokain užíval pro koncentraci svých dedukčních schopností král detektivů Sherlock Holmes, ke značné nelibosti milého doktora Watsona. Rekreační užívání drogy se na přelomu devatenáctého a dvacátého století začalo masově šířit. Následovaly zákonné úpravy, nejprve regulační a pak zcela prohibiční, které, jak už to v případě každého „boje proti drogám“ bývá, měly jediný efekt: zvýšení cen zakázaného zboží. Snížení zájmu o ně rozhodně ne.
Vysněžit se
Na kokainu burácela americká dvacátá léta, takzvaná Roaring Twenties, i obdobné „bláznivé roky“, années folles, ve Francii, jejichž středobodem byla Paříž. Kokain tvořil nedílnou součást kosmopolitní a volnomyšlenkářské kabaretní atmosféry poválečného Berlína, již tak nenáviděl Hitler, slavné jsou i „sněhové“ dýchánky filmového Barrandova.
Po útlumu v padesátých a šedesátých letech se kokain vrátil s plnou silou v sedmdesátkách, a zejména osmdesátkách. Pofrkávající burzovní makléři v kvádrech za tisíce dolarů a s egem vystřeleným do stratosféry byli právě tak symbolem reaganovské Ameriky jako neprůstřelná muskulatura Arnieho Schwarzeneggera. Kokain, přesněji jeho derivát, zvaný crack, zaplavil chudinské čtvrti v USA, kokainový král Pablo Escobar vedl neoficiální žebříček nejbohatších lidí planety. A prodej sněhobílého prášku je lukrativní dodnes.
Jako u hokynáře
Sotva půl hodiny po rozhodnutí „to objednat“ staví na rohu před hospodskou zahrádkou taxík. Vystupuje z něj kluk něco před dvacet. U stolu se mezitím skládají finance: někdo přihodí tisícovku, někdo pětistovku a dohromady to vydá dva a půl tisíce korun za „gram“, distribuovaný v malých uzavíratelných pytlíčcích. Pochopitelně z plastu, móda environmentálně zodpovědného balení produktů zatím do drogového byznysu nedorazila.
Dealer, říkejme mu třeba Josip, pochází z Chorvatska a během rychlé výměny z ruky do ruky se s ním sluší vyměnit pár zdvořilostních frází. Co prý plánujeme na večer? ptá se Josip, v klidu předává zboží a rychle si přepočítává peníze.
Odpovídáme, že vcelku nic, prostě večer s přáteli. „A kšefty jdou dobře?“ zní naše opět zdvořilostní otázka. „Bezvadně,“ zubí se dealer. Horká letní noc mu prý navíc připomíná léto doma v Chorvatsku. Nebýt toho, že si právě pořizujeme nelegální produkt, s nímž obchodují ty největší a nejnebezpečnější zločinecké organizace planety, předchozí scéna by se hodila spíše do nějaké knihy od Karla Poláčka, kde spolu rozšafně konverzují vážení majitelé maloměstských hokynářství a jejich akurátní zákazníci, než k popisu pouličního nákupu drog.
Centrální sklad
„Budu on-line minimálně do dvou tří ráno“ loučí se nakonec Josip. Objednávky totiž probíhají výhradně přes aplikace WhatsApp či Telegram. Zejména tu druhou mají dealeři v oblibě.
Telegram byl vyvinut v Rusku, má mimořádně silné šifrování, přečtené zprávy se v něm automaticky mažou a pro represívní státní složky je mimořádně obtížné komunikaci přes tuto aplikaci monitorovat. V Rusku se proto Telegram těší velké oblibě mezi opozičními aktivisty a novináři, na Západě mezi prodejci drog.
Mladý Chorvat, který nám kokain přivezl, je nicméně jen pěšák, poslední článek řetězu. Jeho „nadřízeným“ je jen o pár let starší kluk, rovněž původem z bývalé Jugoslávie. Začínal stejně jako Josip, ale vypracoval se a nyní už řídí svou vlastní, malou distribuční síť, jež „zaměstnává“ několik poslíčků. Samotný šéf pak už funguje jen jako koordinátor.
Dopravní terminologií bychom řekli, že jde o kombinaci dispečinku a centrálního skladu. S nakoupeným zbožím se opět usazujeme za stolem. Následuje několik vzájemných pohledů a pak obligátní otázka: „Tak kdo jde první?“ Samotná konzumace kokainu, této stále poněkud mytizované drogy, má totiž minimálně v prostředí pražské střední a nižší střední třídy mnohem prozaičtější průběh, než by se zdálo.
Z Kolumbie na hajzlík
Když se řekne „kokain“, řada lidí si, hlavně pod vlivem anglosaské filmové tvorby, stále ještě představí opulentní večírky, šampus, lajničky servírované na stříbrných podnosech, broušené mísy vrchovaté bílým práškem, vily, bazény, filmové hvězdy a polonahé modelky.
K těmto radovánkám jistě dochází, ale naprostá většina lidí mezi dvaceti a čtyřiceti, z nichž se v Česku rekrutují rekreační uživatelé, má jinou zkušenost. Koks pro ně znamená povyražení jednou za měsíc, jeden dva pytlíčky, na něž se složí s přáteli, a následnou prožvaněnou noc v baru či u někoho doma.
Šňupání kokainu se v Česku odehrává spíš v kulisách pivnic a obývacích pokojů bytů s výměrou do sedmdesáti metrů než luxusní dekadence. Kokain, v letech devadesátých výsadu úspěšných umělců, nadprůměrně placených lidí z reklamních agentur, podnikatelů či politiků, si nyní mohou dovolit i lidé s průměrným příjmem. Koks se šňupe na dámských jízdách mladých učitelek ze základky, na víkendových pitkách nižších korporátních kádrů i v kuchyních restaurací střední třídy.
Důvod je prostý: Češi zbohatli, ale cena kokainu (a drog obecně) se příliš nezměnila. Nebo dokonce klesla. Produkt prostřední kvality, s nímž si na živobytí vydělává Chorvat Josip a jeho šéf, stojí mezi dvěma a třemi tisíci korun. Koncentrace účinné látky je kolem třiceti až čtyřiceti procent.
Špičkové zboží, šedesátiprocentní a vyšší, pak může stát i pět tisíc korun a tento segment pochopitelně stále obhospodařují movitější zákazníci. Relativní cenová dostupnost i vyšší kvalita kokainu jsou dány nepochybně tím, že drogy se do Česka dostává mnohem větší množství než před patnácti či dvaceti lety.
Samozřejmě díky volnému pohybu zboží a osob v Schengenu. Nizozemské a španělské přístavy, kam připlouvají lodě z USA a Jižní Ameriky, jsou vedle mnohem riskantnějšího přímého leteckého spojení hlavní bránou, kudy kokain proudí z Kolumbie, Bolívie a Peru do Evropy. Cesta započatá na svazích And končí na záchodech pražských podniků.
Načechrané sebevědomí
Na toaletě hospody, kam se stěží normálně posadí jeden člověk, se tísníme tři. Vzhledem k venkovní tropické noci se teplota v malém, zamčeném kamrlíku rychle vyšplhá na krásných šedesát stupňů. Z obličejů kape pot. Abychom si při šňupání lajn z displeje mobilu navzájem nevrazili loket do oka, stojíme tu zkroucení jak při záchodové verzi takové té stupidní společenské hry, kdy po sobě lidi lezou, Twister se to jmenuje.
Nic není vzdálenější představě kokainu coby glamour drogy vyšších kruhů než tenhle moment. První čára vlétne do nosu a nechá za sebou zprvu slabý a posléze sílící brnivý pocit, který se postupně rozlévá do celého těla. Není to stále sílící příval tepla jako u MDMA či extáze ani brutálně přímočarý nástup energie jako u pervitinu, ale spíše něco na způsob účinků hodně silné kávy, jen mnohonásobně intenzívnější.
Teď začíná asi patnáct minut, jež se pak celý večer budu snažit jen dohánět. Koks (a stimulanty obecně) má totiž tu vlastnost, že první dávka je vždycky ta nejlepší. Pocit lehkosti, komunikativnost, přirozeně lehký spád konverzace a načechrané sebevědomí se nad společností, jíž jsem dnes večer členem, budou vznášet asi půl hodiny.
Pak už po sobě začnou všichni znovu pokukovat a nadejde čas další toaletní akrobacie. Přičemž stav ze začátku večera už nikdy nedoženete. Koksem se pochopitelně dá „přestřelit“, ale v situaci, kdy se tři čtyři lidé férově dělí o jeden gram (respektive o to, co za tuto váhovou jednotku dealeři vydávají, reálná váha je tak 0,7 až 0,8 gramu včetně plastového pytlíčku), to dost dobře nejde.
První lajna určuje
Kokain není, třeba na rozdíl od alkoholu, exponenciální droga. Není to tak, že čím víc toho do sebe uživatel pere, tím víc je pod vlivem. Celý průběh večera určuje první lajna.
Pokud si narýsujete bohatýrskou bílou čáru, za niž by se nemuseli stydět ani silničáři, budete v tomto tempu muset pokračovat celý večer. Lidé, kteří nemají na to, aby v koksu propálili dvacet litrů za večer, se musí smířit s mnohem ekonomičtějším dávkováním.
Obecně vzato, gram průměrně kvalitního zboží vydrží třem lidem při frekvenci jedna čára za čtyřicet minut (přičemž frekvence se s postupem večera zvyšuje, protože účinek s vyšším obsahem látky v těle rychleji odeznívá) asi na čtyři hodiny. Co se týče vztahu koksu a sexu, o němž se v popkultuře vyprávějí legendy, lze říct asi tolik: pro dámy je znecitlivující efekt kokainu možná zajímavý, leč pánům větší množství vyšňupaného sněhu poměrně závažně narušuje schopnosti i výkonnost. V angličtině pro to existuje i termín: coke dick.
Ať to nevidí Greta
Záchod opouštíme postupně, nechat se při odchodu z místa činu vidět pohromadě se jaksi nesluší. Droga, jež se v celém západním světě drží co do popularity na druhém místě za marihuanou, s sebou stále nese společenské stigma.
Zatímco kolem trávy coby přírodní drogy se vytvořila celá subkultura, kuřáci mají vlastní časopisy, festivaly, hudbu i celý subžánr „zhuleneckých komedií“ (u nás tento segment obstaral, trochu proti své vůli, Ondříčkův snímek Samotáři), koks je v médiích i umění stále vykreslován převážně negativně.
Důvodů je mnoho: na kokainu rychle vzniká psychická závislost, lidé sjetí koksem působí proti lenivým zkuřkám nepříjemně hyperaktivně, a především: trávu si může každý vypěstovat za chalupou.
Zatímco než se koks dostane z Jižní Ameriky k nám, jsou kolem toho mrtví. Hodně mrtvých. Jen v Mexiku, klíčové tranzitní zemi, se počet násilných úmrtí v souvislosti s válkou kartelů a vlády odhaduje od roku 2007 na sto dvacet tisíc. Pro představu: to je dvacetkrát víc než kombinované vojenské ztráty Spojených států v Afghánistánu a Iráku.
Pěstování koky a výroba kokainové pasty, výchozí suroviny, z níž se pak dalším čistěním extrahuje čistá droga, je také extrémně neekologické: masívní kácení pralesů, toxické látky splachované do řek a půdy, vypouštění jedovatých výparů do vzduchu. Je to paradox. Kokainu holduje především mladá střední třída z velkých měst, jako je Praha. Environmentálně zodpovědné jednání se v této demografii bere vážně.
Nicméně podílet se coby konzument na obchodu s kokainem je k životnímu prostředí asi tak šetrné jako jezdit v džípu polstrovaném kůžemi horských goril, poháněném krví bílých nosorožců, z něhož permanentně kape ředidlo. Vidět to Greta, vybouchne jí hlava.
Řekni mi víc
Večer pokračuje v předpokládaných kolejích. Jestliže je LSD látka sloužící k sebepoznání a transcendenci, jestliže extáze vzbuzuje empatii a chuť tancovat, tak kokain je droga jaksi verbální.
Vybuzené ego a rychleji spínající mozkové synapse způsobují, že z každého je expert na libovolné téma. Mezi přáteli se to dá vcelku vydržet, z větších společenských akcí však leckdo zná situaci, kdy na něj nastoupí maník se zornicemi jak studny, nervním tikem a rozjetou tlamou a během dvaceti minut vysype komentář k celospolečenské situaci, který propojí s návrhem k byznysové spolupráci a zmínkou o fakt dobrém scénáři, co mu leží v šuplíku.
Počet založených, ale už nikdy nekoncertujících kapel, vymyšlených, ale nikdy nenatočených filmů a dohodnutých, ale nikdy neuskutečněných obchodních plánů vystřeluje každou páteční a sobotní noc až za horizont a nosy plné koksu na tom mají nezanedbatelný podíl.
Nikdo se přitom nemusí obávat (pokud je dostatečně solventní), že by mu zábava mohla dojít. Dealeři své zákazníky běžně obsluhují do ranních hodin, kromě toho jsou prakticky v každé části širšího centra Prahy jeden dva podniky, kde se kokain prodává přímo na baru.
Jak mi vysvětluje asi padesátiletý majitel jedné z těchto provozoven: „Zájem je tak velký, že se vyplatí to riziko podstupovat. Hosté pak také vydrží déle a udělají větší útratu.“ Na tom něco bude. Většina rekreačních uživatelů kokainu drogu běžně kombinuje s alkoholem a nápad „něco objednat“ přichází, podobně jako v případě společnosti, s níž trávím večer, až po třetím čtvrtém drinku. Koks má většina uživatelů pevně spojený s občasnými nočními tahy městem.
Celodenní šňupání v práci, jak je ve svém dnes už legendárním deníku popisoval například bývalý ředitel Nemocnice Na Homolce Dbalý, se týká menšiny uživatelů. „Snow all day“, jak to hezky líčil pan ředitel, si mohou možná dovolit velká zvířata z byznysu či politiky, ale ne třicátníci s platem osmadvacet čistého.
Vzdejte to
Kokain je minimálně v Praze roku 2019 masívně rozšířená záležitost, byť kolem jeho užívání stále panuje značné pokrytectví. Šňupe to kdekdo, ale všichni se tváří jako že ne. Pokud represívní složky státu hovoří ústy policejního prezidenta Jana Švejdara o „boji proti drogám coby prioritě“, je to na hození ručníku do ringu. V hlavním městě jsou drogy dostupné stejně dobře jako jídlo z dovážkové služby. Záchody pražských barů o pátečních a sobotních večerech zůstanou nepochybně ještě dlouho obsazené.
