Život za život aneb Zcela vyčerpávající péče o mentálně retardované potomky
Psal jsem tehdy o matce, která se rozhodla pečovat doma o svého těžce mentálně postiženého syna – autistu. Pokoušel jsem se jí přemluvit, ať chodí na psychiatrii, nebo se z toho zhroutí. Dnes už je chlapec v ústavu. Paní se léčí na psychiatrii a fakt není dobrá. A já jsem už tehdy věděl, že to dobré nebude. Psal jsem: Jsem placen za to, abych snášel veřejnou nevoli při prezentaci nových myšlenek a boření starých tabu. Proto s plným vědomím, jak obrovský odpor to vyvolá, přináším příběh marnosti domácí péče o těžce mentálně retardovaného autistu. Jeho matka vyměnila svůj život za jeho pohodlí. A její příběh ukazuje, že podobný přístup nemá smysl. Těžce retardované děti patří do ústavů.
Olga mi po pár letech zavolala. Byl jsem zrovna na šnecích v Šáreckém údolí a ona se představila jako Olga. „Která Olga?“ A paní Olga opakovala, že TA Olga, že prostě já, že Olga a tak. Trvalo pár minut, než jsem pochopil, o koho jde. Ale už po první minutě onoho představování bylo zřejmé, že paní, co volá, na tom není psychicky dobře. Sdělila mi, že syn dosáhl puberty – a v tu chvíli začal být, jak jí všichni říkali, agresivní a nebezpečný do té míry, že musel do ústavu. A ona najednou vidí, že patnáct let života, kdy poslouchala, jak hýká, a uklízela, co rozbil, je pryč a on – jediný smysl těch patnácti let – taky. A prostě to – jak jí všichni říkali – nerozchodila. Léčí se na psychiatrii. A není dobrá. Řekl jsem, že jí držím palce. Když zavolala podruhé před pár dny, musel jsem volat policii.
Jak to tenkrát bylo?
Tenkrát Olga seděla jako skoro každý večer v kuchyni, kdy nepřítomným pohledem zírá na plynový sporák. Zapálí si cigaretu a smutně se usměje. „To si holt to poslední cigáro budu muset odepřít...“ táhne jí hlavou. Myslí totiž – už celých pět minut, kdy si po osmnácti hodinách plné permanence a neustálé pozornosti mohla poprvé sednout – na to, že jednou si takhle večer, až Jarouška uloží spát, sedne ke sporáku, pustí plyn naplno, pak otevře dveře do pokoje, kde spí Jaroušek, a pak počká, než oba pomalu usnou. Jen to poslední cigáro si bude muset odepřít. Plyn by bouchnul moc brzo. Tak že by to řešila prášky?
Léků na tlumení, které Jaroušek musí polykat denně po hrstech, aby se neustále netloukl pěstmi do hlavy, má plný šuplík. Zabilo by je to oba za pár hodin. Potáhne z cigarety a ví, že ještě nemůže. Že ještě nemůže své dítě a následně i sebe zabít. Tak hledá síly na další nekonečný trýznivý den, který začne už za šest hodin. Nebo možná už za čtyři, protože Jaroušek spí málo. A ona se už osm let těch osm hodin, které naše těla potřebují spát, v kuse nevyspala. Jaroušek jí to nikdy nedovolil. Ale dneska ještě jeho a sebe nezabije. Ještě zkusí vydržet jeden den. Alespoň jeden den.
Poslední předsudek
Žijeme ve společnosti, která na nás nenakládá žádné osudové a hrůzné povinnosti, jako byla třeba v Indii povinnost manželky zesnulého manžela ulehnout se svým mrtvým druhem na pohřební hranici a shořet s ním. Podobně vdovy nemusí chodit doživotně v černém, ženy se nemusí zahalovat, i žena, která už není panna, se může vdát a sexuální orientace je privátní záležitostí každého z nás. Moře svobody, ze kterého jako útes utrpení a sociálně vnuceného otroctví vyplývá naší společností diktovaná norma, že matka je povinna se postarat o své dítě, osobně, sama, svými fyzickými silami, i když je to dítě nevratně poškozené, nikdy nebude schopné plnocenného a důstojného života a i když ta péče bude matku už dost poškozenou narozením těžce mentálně poškozeného dítěte stát celý její život.
Žena, které se narodí mentálně retardované dítě, je všemi svými hormonálními nastaveními, pudy a nevědomými vazbami tažena k tomu, aby se o dítě postarala. To je hlas přírody, síla, bez které bychom dávno vyhynuli. Matka po takovém neštěstí, jakým narození mentálně handicapovaného je, v podstatě není schopna racionálně uvažovat. Diktát pudu jí velí se o to dítě postarat, vždyť je její, vyšlo z ní. A to, že je špatné, neživotaschopné, je přece její VINA, psáno velkým písmem, tučně a s třemi vykřičníky. Ona tu VINU (která samozřejmě neexistuje, je jejím neurotickým produktem) musí ODČINIT péčí o toho nešťastného tvorečka.
A není nikdo, kdo by rozhodl za ni nebo jí alespoň pomohl k jedinému nedestruktivnímu rozhodnutí, které v takové chvíli přichází v úvahu. To rozhodnutí je prosté – dát dítě do ústavu pro těžce mentálně retardované a žít dál. Sama matka však k takovému kroku není svým mateřstvím vybavena, celé její mateřství se staví proti tomu. Vzdát se vlastního dítěte? To přece nepřichází v úvahu. To udělá jen špatná matka. Dobrá matka se obětuje, i když to nemá smysl! Je to přesně situace, kdy by měl autoritativně zafungovat manžel, otec dítěte, a kdy by mělo i okolí širší rodiny a přátel matku postiženou tragedií vést k tomu, aby dítě dala do ústavu. Aby se nevzdávala svého bytí, své rodiny, aby nebrala svým starším dětem matku a svému manželovi ženu, aby prostě svůj život nevyměnila za otročení nemocnému, nevyléčitelnému a nic nechápajícímu tvorečkovi – svému mentálně postiženému dítěti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
