Polská vášeň: Proč jsou naši severní sousedé tak fascinováni válečnou historií?

Když jsem odjížděl do Polska, abych zjistil, jak naši severní sousedé vnímají druhou světovou válku a co z toho dnes vyvozují, měl jsem i jednu zvláštní představu. Jak se ukázalo, byla hodně naivní. Představoval jsem si, že poloostrov Westerplatte, vybíhající u Gdańska do Baltského moře, je místem, kde se mě zmocní nebývalé vzrušení, protože právě zde začala v pátek 1. září 1939 ve 4 hodiny a 45 minut ráno druhá světová válka, když děla německé lodě Schleswig-Holstein začala ostřelovat polské skladiště.

Na Westerplatte jsme jeli lodí z místa, které se nachází nedaleko moderního Muzea druhé světové války. Je to zajímavá projížďka, která po cestě představí rozsáhlý gdańský přístav, loděnice a překladiště zboží a kontejnerů. Asi po třiceti minutách dorazíte na Westerplatte, jenže očekávané vzrušení se nedostavuje. Je to sice historicky velevýznamný bod světa, ale i sem v současnosti proudí nekonečné davy návštěvníků, kteří pobíhají mezi jednotlivými zastávkami upozorňujícími na válku. Jenže památky (jako kdybych to nemohl tušit) na bojovou vřavu jsou většinou pohřbeny pod zemí a zbytky vojenských opevnění a staveb minulosti jsou skromné. Navíc vysoký pomník vybudovaný v roce 1966 na kopečku na památku chrabrých polských vojáků nese známky takzvaného socialistického realismu. Když se ale z jeho podstavce podíváte kolem, představíte si, co se zde v září 1939 odehrávalo a na okraji nedaleké zelené louky uvidíte obrovský nápis „Už nikdy válku“, konečně pochopíte. Až pak přijde vzrušení.

„Je to symbol. Symbol toho, že si můžete zachovat čest a důstojnost, i když jdete do předem prohrané bitvy. I když víte, že nemáte šanci zvítězit v boji, ale váš příklad povzbudí ostatní, aby se nevzdávali, aby bojovali za svoji vlast a svobodu,“ vysvětlovala mi na Wester­platte průvodkyně Małgorzata ­Mazurová.

Ta slova mohou znít nadneseně, ale jen do té doby, dokud si pořádně neuvědomíte, co se zde odehrálo. Na začátku války tady 189 poměrně slabě vyzbrojených polských vojáků, jimž velel Henryk Sucharski, odolávalo velké přesile a čelilo neustálému bombardování celých sedm dní. Historie si ale s touto bitvou zahrála svoji hru. Kolem velitele Sucharského vznikl celý mýtus o jeho neutuchajícím hrdinství, jenže on se chtěl Němcům vzdát dřív než jeho zástupce Franciszek Dąbrowski, který trval na tom, že raději všichni padnou než se dostat do zajetí. Kdo z nich byl větší hrdina? Má se bojovat až do konce? Až všichni zahynou? Má pak vůbec život smysl? Neexistuje kompromis? Mnozí Poláci – na rozdíl od většiny Čechů – si dali za druhé světové války odpověď sami – bojovali. Podle odhadů zahynulo za války přes 5,6 miliónu obyvatel Polska (samozřejmě velký počet obětí tvoří Židé), což je na procenta tehdejší populace největší podíl ze všech zemí světa. Jenže Dąbrowski, jenž byl podle všeho větší hrdina než Sucharski, byl šlechtického původu a po válce se komunistické vládní moci „nehodil do krámu“. Až v dobách demokracie se o něm začalo hovořit víc. Poláci ten spor ale vyřešili po svém – hrdinové byli všichni, kteří se bránili německé přesile.

Chrám vzpomínek

Když jsme den před návštěvou Westerplatte vešli do architektonicky a designově mimořádně umně propracované budovy Muzea druhé světové války v polském přístavním městě Gdańsk, před pokladnou se vinula dlouhá fronta ve tvaru hada. Ne, nestáli v ní pamětníci, jak by se dalo v podobném zařízení očekávat. Byli to především mladší lidé, rodiny s dětmi a poměrně hodně cizinců. Když jsme po třech hodinách muzeum opouštěli, před pokladnou ještě pořád stála fronta. I když menší. „Přišli jsme se synem a s dcerou, abychom jim ukázali, co všechno způsobila druhá světová válka, proč vlastně vypukla a jak to zasáhlo a ovlivnilo Poláky,“ říká mi v prostorách muzea Jerzy Kosikowski z Vratislavi, zatímco jeho desetiletý syn se ze všech sil snaží mačkat knoflík, který mu rozsvítí jeden z panelů expozice.

Muzeum druhé světové války v Gdańsku bylo otevřeno v roce 2017, tým historika Pawła Machcewicze připravoval expozice osm let, výstavní prostory jsou zahloubené 14 metrů pod povrch země a jedná se o vůbec nejdražší muzeum v dějinách Polska. Místo je to fascinující, protože je pojato směrem k návštěvníkům velmi interaktivně. Kromě obvyklých vysvětlovacích tabulek lidi překvapují nejrůznější artefakty z doby druhé světové války, ale najdeme zde i zdařilé repliky předválečné třídy základní školy, byt židovského lékaře, a dokonce i část ulice, jak vypadala před osmdesáti či devadesáti lety. Vše doprovázejí filmy, fotografie, mapy. A davy návštěvníků, přes které je někdy nesnadné se prodrat.

Po chvilce našince napadne otázka: Proč něco podobného nemáme v České republice?

Odpověď pochopíme na jiných místech Polska, kde si události druhé světové války připomínají. Vidíme naprostou fascinaci Poláků vlastní historií, na kterou se často odkazují, z níž dodnes žijí a která formuje jejich politické názory i společenské a ideologické postoje. Vznikl kolem toho i kult martyrologie, tedy popisu válečného hrdinství. Někdy zachází až tak daleko, že není podle historických pramenů jasné, zda se věci tak mohly vůbec odehrát.

Ovšem Poláci svou válečnou historií opravdově žijí. Na všech místech a pořád. Často vás i něčím překvapí. Například naše paní průvodkyně v muzeum v Gdańsku je nabitá nejenom všemožnými informacemi, ale i obrovskou energií a neskonalým oduševněním, když nám zprostředkovává informace o druhé světové válce. Na konci prohlídky vytáhne z tašky knihu Wisławy Szymborské, polské nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 1996, a předčítá nám jednu její báseň. I tak může končit prohlídka muzea války… Je v tom určitý patos, jenž je typickou polskou vlastností, ale také dávka nefalšované hrdosti, vlastenectví a pýchy na lidi, kteří se postavili zlu. Napadne vás další otázka: Proč my Češi přistupujeme k historii jinak? Proč nehledáme to lepší a inspirativnější, ale utápíme se v malichernostech?

Tichá hrůza