Když v New Yorku padala Dvojčata a reportérka Reflexu byla u toho
Od teroristického útoku na newyorská Dvojčata, který do značné míry změnil celý svět, uplynulo 22 let. Osudného 11. září 2001 se v New Yorku pohybovala i studentka a reportérka Reflexu Veronika Bednářová, která v té době v New Yorku žila. V podvečer před teroristickým útokem se s kamarádkou procházela na Manhattanu a obdivovala velikost budov Světového obchodního centra. Když do jedné z nich druhý den ráno narazilo první letadlo, byla nedaleko. Přečtěte si její skvělou reportáž V úterý nikdo nečetl noviny, která ani po dvou desetiletích neztratila nic ze své dramatičnosti.
Pondělí, podvečer 10. září. Kamarádka Julia se před týdnem přestěhovala do New Yorku. Procházíme se dole na Manhattanu, kolem Světového obchodního centra, a ona mi ukazuje fontánu mezi oběma velevěžemi. „Každý den tu obědvám,“ říká mi pyšně a já se pousměju, jak je nadšena maličkostmi, které považuju za samozřejmost. Čtyři věže, šestnáct palem. Uprostřed je fontána, kde si hrají děti. Je to naposledy, co fontánu i Dvojčata vidím. A Julii?
Večer jdu nakupovat džusy, protože manažerka domu v Greenwich Village, kde bydlím, dostala zánět průdušek a doktor jí předepsal kúru z jablečných a hroznových džusů. Dávám Angele do ledničky tucet krabic a ona, se čtyřicítkou horečky, mi potěšeně děkuje. V noci z pondělka na úterý je v CNN rozhovor s mužem, který čte myšlenky a má spojení s mrtvými. Vypínám televizi a říkám si, jestli to mají v CNN zapotřebí.
Úterý 11. září
8.45 Slyším venku řev, ale jsem ve sprše. Volá soused James z devátého patra a tvrdí, že na CNN oznámili, že do jednoho z Twin Towers – Dvojčat – narazilo letadlo. To je asi opakování toho chlapa z večera, říkám si. Rychle se obleču, Dvojčata jsou hned z chodníku dobře vidět. Teď už obě mají rudé šrámy, které vypadají jako červánky. Je teplé ráno newyorského babího léta, jeden z nejkrásnějších dnů v roce. Ve vzduchu cítím kouř. Náš šedivý vrátný si právě stěhuje televizi do vstupní haly. Dívám se s ním na CNN, na stejný záběr, který vidím o pár metrů vedle živě. Reportér opatrně říká, že není příliš pravděpodobné, že to byla náhoda. Ulice se plní lidmi, kteří spěchají směrem od Dvojčat. Vůbec netuším, že ten, co umožňuje spojení s mrtvými, bude mít hodně kšeftů.
10.00 Stojím na rohu Morton a Greenwich Street a dívám se na vyděšené tváře kolemjdoucích. „Nepotřebujete tam dole nějak pomoct?“ ptám se debilně jednoho z kravaťáků, který právě třísknul mobilem o zem. To třísknutí mobilu vyvolalo zemětřesení. Začala jsem ječet a lidi kolem taky. „Je už jenom jedna, je už jenom jedna,“ rozbrečí se muž s miminem v náručí. Všichni lidé na ulici brečí. Kde jen jsem tohle viděla? Ve filmu, jedině ve filmu, opakují lidé kolem a žasnou nad drastickou hollywoodskou dokonalostí. Naskýtá se nejpodivnější pohled na světě. Dvojče bez svého Dvojčete.
10.05 To, že evakuují Bílý dům, nevím. Vydávám se k věžím - je to odsud asi půl hodiny pěšky. Apokalypsa. Lidé stěží popadají dech, pláčou, pospíchají, snaží se dovolat. Kouř nás všechny ochromuje. „Když jsem uslyšel výbuch, dal jsem si svůj oblek nad hlavu a utíkal dolů po schodech,“ říká mi kluk v džínách a tričku. „Děkuju Bohu za to, že jsem živý,“ usměje se a pokračuje dál směrem uptown, tedy nahoru na Manhattan, protože vlastně neví, kam jinam by měl jít. Poprvé mi dojde, že tohle je necivilizovaný útok na civilizované lidi – na ty, kteří ráno přišli do práce, dali si kafe, zapnuli počítač a chystali se pracovat. Později se dovím, že lidé, kteří si zachránili holou kůži, pochodovali pěšky až osm hodin – do Brooklynu, do Queens. Můj kamarád Oliver, jinak úředník ze Citibank, šel do Bronxu pět hodin a nemohl si to vynachválit. Říkám si, kde je asi Julia, jež bydlí na Long Islandu, a tudíž musí lodí, která nejezdí. Mobil nebere a na e-maily neodpovídá. Hluk se neustále zvyšuje. Vrtulníky, sanitky, policejní vozy, požárnické vozy, kolony aut. Většina lidí se snaží dovolat svým blízkým a říct jim, že přežili. Čím víc se blížím k epicentru, tím větší nával. Většina pospíchá v pudu sebezáchovy směrem od zbylého Dvojčete. Brečí, ale nekřičí ani nejsou přehnaně hysteričtí. Je to nálet bez šance jít do krytu. Procházím opatrně. A v Tribece se to stalo. Nová vlna zemětřesení. Obrovské kusy kamenů se valí z oblohy. Dav zhoustl, paní vedle mě mi šlápne na nohu a křičí jako o život. Jako? Otočím se a rychle domů. Bojím se.
11.00 „Zaplaťpánbůh, že jsi tady, evakuujeme pět kolejí, musíš mi pomoct,“ říká mi chrchlající Angela, jíž horečka vzrostla, a já si říkám, že máme štěstí, že náš dům-hotel-studentská kolej je severně od Canal Street, tedy zóny nebezpečí. Vím to podle zafačovaného semaforu, který se na Canal Street objevil. Metro nejezdí, tunely a mosty jsou zavřené. Strávím hodinu pokusy o telefonování, ale dovolat se ven nejde, ani po New Yorku, ani po Americe, a už vůbec ne přes oceán. Všechny linky jsou obsazené, Juliina taky. Studenti z postižených oblastí odcházejí pěšky nahoru do města. Zbytek lidí bez domova přichází za námi, jsou v šoku. Mnoho z nich se bojí, má na Wall Street rodiče. Děti z dobrých, bohatých rodin. Děti bankéřů. Děti těch, které teroristé nenávidí asi nejvíc.
12.15 Chci se napít, roztáčím kohoutek. Voda je černá od sazí. V hlavě se mi vybaví imaginární příručka Jak se chovat při zemětřesení. Koupit pití a jídlo do zásoby. Na chodbě potkám skupinku vyděšených zachráněných, kteří mě prosí, ať jdu s nimi koupit vodu, protože si v kanceláři nechali všechny věci. Snažím se zeptat, odkud jsou, ale neartikulují, opakují jen, že jim trvalo čtyřicet pět minut, než se dostali ven. Kolemjdoucí uprchlíci se zastavují u nás ve vstupní hale a chtějí napít. Kouř nás všechny obtěžuje a dehydruje. Běžím do samoobsluhy D´Agostino – připravená popadnout několik galonů vody, bakelitové kelímky a pak už jen přinést zásoby ke vchodu na stůl. A pak skončím úplně nehrdinně. V samoobsluze je absolutní, totální boží dopuštění. V regálech už není ani jedna kapka vody. Lidi vykoupili všechny galony i plastikové láhve všech velikostí. A jídlo. Nakonec najdu dvě bedny hnusných sodovek, a protože košíky ani vozíky nejsou, dvojice starších manželů mi ochotně nabídne místo ve svém vozíku. Ve frontě na pokladnu, která vede přes celý supermarket, jim vyprávím, že se marně pokouším dovolat své rodině do Evropy. Šest hodin časového rozdílu. Manželé říkají, že Izrael má rozdíl sedm hodin. Bydlí v Jeruzalémě. „Dnes večer jsme měli odlétat,“ říká vyrovnaně paní nad plným vozíkem. Oba jsou klidní, bez šoku, což jim hned řeknu a oni shovívavě odvětí: my v tomhle žijeme už tolik let ... „Za ta léta jsem se naučila dvě věci: dávat na sebe pozor a pomáhat tak, jak zrovna můžu,“ říká paní. Takže nákup sodovky není vlastně špatně strávená hodina. Kolemjdoucí mezitím vypili i všechny džusy na Angelin zánět průdušek.
14.00 Krev z Bostonu. Dejte krev, je jí nedostatek. Přeplněné nemocnice. Náš hotel Greenwich nabízí lůžka pro doktory, sestry a pomocný personál z blízké nemocnice svatého Vincenta. Do tělocvičny odvážím šest polštářů, které mám nastřádané v bytě a jež se už půl roku chystám dát do čistírny. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Oblékám nevyčištěné polštáře do čistých povlaků - udělají stejnou službu. Venku se těžce dýchá, zase nám všem slzí oči. Na ulicích je podezřelé prázdno.
16.00 Hoří budova Sedm, kde bývalo světové finanční centrum. Třetí z věží "malá", jen něco nad padesát pater. Ještě pořád si neuvědomuju, kolik mrtvých tam dole musí být, protože se setkávám s přeživšími, kteří potřebují pomoc. Nemyslím na ty, kteří pomoc už nepotřebují. Sedmička padá kolem půl šesté.
20.00 Už dávno vím, že požárníci mají v dějinách Ameriky zvláštní postavení - jsou to národní hrdinové. Když jede kolem červené požárnické auto a houká, všichni se zastavují a salutují. Starosta Giuliani pořádá pro mnoho vyšších požárnických pohlavárů oslavy narozenin, výročí svateb a narození dětí. Na Demosův popud se ve vstupní hale objeví vzkazová akce, neboť obrovská požární stanice je jenom kousek od nás, a tak každodenně vídám muže v tmavě modrých uniformách se širokými rameny, jak kráčejí městem. Obyvatelé koleje píšou vzkazy. Dětinské, ale účinné. „Jste hrdinové.“ „Máme vás rádi.“ „Děkujeme, zachránili jste nám život.“ „Myslíme na vás.“ „Jsme na vás pyšní.“ „Nikdy vám to nezapomeneme.“ V tu dobu už je potvrzeno dvě stě mrtvých požárníků, včetně velitele newyorských hasičů a jeho zástupce.
Středa 12. září
1.00 Večer strávíme u televize. Město spí. Dneska nikdo nečetl noviny. Svoje dějiny si ten den Američané nemuseli psát. Žili je. Žili zoufalý, skutečný horor. A teď je nádherná, úplně čistá noc. Svítí hvězdy. Sedím na schodech a směrem napravo není nic. Jen velká černá díra.
7.00 Stále nemám žádné zprávy o Julii. Místo obvyklých tří set lidí tady dnes přenocoval dvojnásobek. Celé první patro obsadili doktoři, sestřičky a další personál ze Svatého Vincenta. Lidé potřebují další polštáře, peřiny, jídlo. Zjistím, že spali ve vstupní hale. Uvařím několika desítkám lidí smažená vajíčka a hned poté opouštím svou službu americké vlasti a vydávám se najít tiskové centrum.
9.00 Jsem znovu na Canal Street. Okolo se začíná shromaždovat několik tisíc lidí: Newyorčané mají den volna a přišli povzbudit. Mají vlajky a tleskají každé sanitce, každému požárnímu autu. Hodně z nich nechalo dole na Manhattanu své byty s kočkami, psy, papoušky, rybičkami a hady. O svoje domácí zvířata se strašně bojí. Pán vedle mě brečí a nepřítomně a dlouho mi vypráví o svých dvou kočkách, které normálně krmí manželka, jež je uvízlá v Chicagu, a že si není jist, jestli těm kočkám dal dost vody. Uprostřed popisu jeho koček (angorské, světlé, s tmavými tlapkami, rozmazlené) mi jen tak mimochodem řekne, že dva jeho kamarádi jsou nezvěstní.
21.00 Od arabského prodavače v Ray´s Deli vyzvedávám pomeranče a banány. Dostávám je zadarmo. Odnáším je k přístavu Pier 40, dobrovolníci-záchranáři je beze slova přijímají. Zvuk helikoptér nepřestává. Stále víc lidí nabízí svou pomoc, ale někteří z nich jsou posíláni domů. Čím méně lidí, tím bezpečnější.
24.00 Sedím venku na schodech. Pan Lesko právě přijel pro svou dceru Jocelyne. Pan Lesko je z Pensylvánie a bydlí půl hodiny od místa, kde včera spadlo čtvrté letadlo. Pan Lesko se složitě dostal až k nám před Greenwich hotel a nakládá svou dceru a její kolo. James, který nám včera ráno volal novinu o hořící věži, to závistivě pozoruje. Pak řekne: "Hm, já jsem z Washingtonu, DC, to by bylo jako nošení dříví do lesa." Kouř, zápach a drobný popílek se zase zhoršily. Nic nevím o Julii.
Čtvrtek 13. září
7:00 Láhev vody, kterou nám nabízejí v Pier 40, je potažená prachem. Autobus s novináři mi ujel před nosem, a tak nás do zakázané zóny pouštějí pěšky. Jdu s fotografem časopisu Life. Tváří se nezúčastněně. Potkáváme šťastné majitele psů a koček, kteří se dostali na okamžik domů. "Můj kocour je v pořádku, byl sám doma dva dny," říká nám bledá blondýna s klecí. Zlatý labrador – záchranář Červeného kříže - se vrhne na právě vyzvednutou kokršpanělí fenu a jeho pán ho omlouvá: „Promiňte, ale potřebuje po vší té práci nějakou společnost.“
8.40 Konečná čára je na rohu Greenwich a Reade Street, pár set metrů od trosek finančního centra. Za tuhle závoru už nás nepustí. Za ní je válka. „Hotel Millenium je před kolapsem, nevíme zatím, jestli mu pomůžeme, nebo jestli počkáme, až spadne sám,“ říká mi u závory nesmírně klidně černý poručík Martinez. Přemýšlím, jak dlouho asi nespal.
20.00 Konečně se ozývá Julia, uvízlá kdesi u příbuzných, živá. Sedám na vlak a odjíždím do Connecticutu. Poprvé v životě mi není líto, že opouštím New York. Špatně se v něm totiž orientuji.
Na snímky newyorské tragédie z 11. září 2001 se podívejte ve fotogalerii:
