Jak na pazourek? Zkušený mistr řemesla vás naučí nejlepší řemeslné triky neandertálců
Experimentální archeologie je fascinující disciplína, která nám umožňuje mnohem lépe pochopit život našich předků. Jedním z jejích vrcholů je štípání kamenné industrie ze silicitu – kamene, kterému obvykle říkáme „pazourek“. Před deseti lety jsem dělal reportáž o kameníkovi – ale podle mého názoru spíše experimentálním archeologovi – Petru Zítkovi, který tenkrát „rozjížděl“ živnost. Teď jsme se k němu po deseti letech vrátili.
Vystupujeme z auta v Jindřichovicích pod Smrkem, kam se pan Zítka odstěhoval, a on vypadá skoro stejně jako před lety. Jen pár vrásek mu přibylo – ale mně víc. Jemu je teprve devětatřicet. Kámen štípe patnáct let. Naučit se řemeslu prý znamená zpracovat dvě tuny pazourku. Před deseti lety zkoušel rozjet živnost, testoval, zda se výrobou kamenných nástrojů uživí.
Dnes zásobuje muzea v Koreji, archeology v Súdánu, pořádá workshopy štípání kamene a vyrábí křesací kamínky pro fanoušky historických křesadlových zbraní. Narodily se mu dvě děti, celá rodina se má dobře a on je úplně v pohodě. A jeho pěstní klíny za těch deset let tak zkrásněly, že by nad nimi zaplesalo srdce každého neandertálského výtvarného kritika. „Se základy řemesla jsem se seznámil před lety v Anglii u starého mistra Johna Lorda, později jsem absolvoval stáž ve Francii u předního odborníka na štípanou industrii Jacquese Pelegrina a dalších francouzských archeologů,“ říká. A dobří učitelé i patnáct let praxe jsou na jeho listovitých hrotech vidět.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
