Extinction Rebellion: Zachránci planety, nebo užiteční idioti?

Vája se směje s ostatními. Ani já se neubráním smíchu, když mě vynášejí na chodbu. Je to jako ve skautu, jen se neučíte plazit a maskovat v lese, ale správně sedět a jakoby se zakuklit, pevně spojit ruce pod koleny (aby bylo obtížné přinutit vás vstát či vás zvednout) nebo ležet. A nechat se zatknout – odnášení policií z místa je první krok k této největší možné „oběti“.

Vája dál udílí rady. Dnešní ­setkání vede. Drobounká, nakrátko ostříhaná, s neuvěřitelně špinavými nehty a odzbrojujícím úsměvem čtrnáctileté dívky, kterou koneckonců je, chroupá mezi řečí okurku a kontroluje v počítači, co je třeba se ještě naučit a vysvětlit si. Skupina třinácti lidí, z nichž dva jsou cizinci, v rozpětí dvacet až pětačtyřicet let ji poslouchá.

Když si všichni postupně vyzkoušíme, jaké to je, být pasívní a neklást odpor při odnášení, je čas dát dohromady takzvanou afinitku, z anglického afinity group, tedy skupinu lidí, kteří se v rámci XR (zkratka pro Extinction Rebellion; pozn. red.) znají třeba právě z takovýchto nácviků. Každý v ní má svou funkci, kterou si vybere podle uvážení. Právě teď to děláme; stojíme nad papírky s označením a váháme, čím být. Jde o jakousi jednotku o sedmi až třeba jedenácti členech, která má svého vedoucího (vidím, jak se hlavy tří kluků automaticky otáčejí mým směrem, a tak rychle říkám, že já se bohužel akcí účastnit nebudu, nemůžu proto být jejich vedoucí), jenž komunikuje s vedením XR a vymýšlí také konkrétní akce; dále třeba člověka, jenž se stará o pohodu, zdravotní stav ostatních a zásobování; komunikátora se světem venku, deeskalátora napětí uvnitř i směrem ven k lidem či policii… Lidé ve své afinitce jasně vědí, kdo z nich je ochoten nechat se zatknout a kdo ne, kdo bude zajišťovat pro zatčené spojení s rodinou, případně právníky… Je to celkem dobře vymyšlené a na to, jak amatérské jinak celé XR v Česku je, nečekaně propracované.

Jak mi o chvíli později říká před domem při přestávce Eduard, původem z Německa, tyto postupy a principy fungování jsou od XR ze zahraničí, kde začali dřív a jsou dál.

Parta hic

Je podzimní podvečer a v centru Prahy, kousek od davů spěchajících z práce domů, se v bytě proměněném na dočasné řídící centrum pražské Extinction Rebellion scházejí rebelové na nácvik nenásilných akcí. Přijít může kdokoliv, i nerebel, ovšem zdá se, že všichni – kromě mě – už rebelové jsou nebo o tom minimálně uvažují a chystají se na některou z akcí, které mají letos vrchol 12. října na Václavském náměstí.

Když jsem zazvonila na zvonek starého činžáku, byla jsem bez ptaní spolu s Marií, která dorazila současně se mnou, vpuštěna do domu. Vája nám v ponožkách a se samolepkou se svým jménem nalepenou na volných džínových lacláčích přicupitala po schodišti vstříc. Samozřejmě si všichni tykáme a říkáme si křestním jménem. Nikoho nezajímá, kdo jsem, současně se předpokládá, že sem chodí jen ti, kdo už jsou rozhodnutí se k XR přidat. Nikdo se na mě, ale třeba ani na Annu, jež přichází vzápětí (a později za ní dorazí manžel s jejich malým dítětem), nedívá podezíravě, i když vizuálně je jasné, že právě my dvě jsme zástupkyně nealternativní a pravděpodobně pravicově smýšlející části společnosti. Ale tady je to každému úplně jedno.

Je to zprvu rozpačité až trapné, v chodbě se hromadí boty, my v ponožkách sedíme na židlích a pokukujeme po sobě. Vája postupně pojídá připravené občerstvení sestávající z nakrájené zeleniny, žloutkových věnečků a vody. Jako by nás nevnímala. Hraje si s počítačem – ona je tu doma, ten gauč, na kterém sedí, je její obývák, zdá se.

Na první pohled jsme, jak se říká, každý pes jiná ves a působíme jakkoliv, jen ne jako budoucí bojůvka schopná se nenásilně, ale nerozbitně semknout proti jedoucím a troubícím autům a šiku policistů…

Přitáhnout pozornost