Planetu nezachráníme jedním plastovým brčkem, říká česká herečka Tereza Ramba
Nejobsazovanější mladá česká herečka Tereza Ramba (30) točí přesně čtrnáct let; začátkem března roku 2006 měli premiéru Rafťáci. Od té doby zvládla, ještě jako Voříšková, ročně i pět celovečerních filmů. V posledních pěti letech ale zmírnila tempo. Záměrně. Loni se vdala, porodila dítě a taky si střihla paní Zahrádkovou ve filmovém debutu režiséra Jiřího Havelky Vlastníci. 7. března za ni dostala Českého lva. V těchto dnech jí vychází i netradiční cestopis DobroDruhům.
Když jsme spolu mluvily před pěti lety, byl váš život rozkročený mezi Kanadou, kde jste točila velký seriál, a několika českými projekty. Proč jste zvolnila?
Schválně. Za posledních pět let točím trochu míň, proto jsem taky měla šanci cestovat. Beru jen věci, které mě opravdu baví. S příchodem mého mateřství to platí dvojnásob. Teď, v zimě, jsem například natočila s režisérem Karlem Janákem pohádku O vánoční hvězdě. A víte, co je paradoxní? Já jsem si na tom natáčení nesmírně odpočinula, najedla se, přibrala asi čtyři kila, protože mi někdo dával pravidelně najíst. Plně kojím, takže to bylo chvilkami náročné, ale všichni jsme to zvládli a moc si to užili. Myslím si, že jedním z problémů současné doby jsou ty naše ukázkové, ideální, takzvaně nukleární rodiny. V nich jsou spolu dva lidi zavření v baráku, muž odchází brzo ráno a vrací se pozdě večer a ta matka z toho dřív nebo později samozřejmě zešílí.
To vám ale nehrozí.
Nehrozí mi nukleární rodina, moje Slunce naštěstí vyrůstá v tlupě. A le zatím si moc neumím představit, že bych hrála naplno. Omezila jsem dočasně i účinkování v divadelním představení Amerikánka, i když jsem vděčná, že tam pořád můžu být. Mám ten projekt moc ráda a režisérovi Viktoru Taušovi by se nejvíc líbilo, kdybych kojila na jevišti. Ale vysvětlila jsem mu, že je to představa bezdětného muže a že kojit před lidmi se nebude.
Jak se pozná, co už je přes čáru, co už je moc?
To je pro každého individuální. Ale kojení je pro mě posvátná, intimní věc. Jednu krásnou větu mi řekla moje kolegyně Maruška Doležalová: „Není důležité být nejlepší matka, ale je důležité být autentická matka.“ Tak to se mi líbí. Ewa Farna, Martha Issová, Aňa Geislerová jsou ve stejném oboru jako já a taky nepřestaly pracovat, cítím u nich autentičnost a to je víc než být absolutně perfektní.
Je pravda, že v Česku jsou díky dlouhé mateřské dovolené závody v „perfektním mateřství“ dost běžné.
Už v těhotenství mě mrzelo, kolik lidí se o mě zajímá a kolik z nich mi dává takové ty „rady porady“. Mám kolem sebe kamarádky, které jsou úžasné ve svých profesích, zvládají práci i rodinu, ale z okolí mají špatný pocit, protože všude ve vzduchu cítí: „Vy chodíte do práce, vy nejste dobrá matka!“ Myslím si, že to tak není, že když žena pracuje trochu, tak to všem v rodině prospívá. Péče neznamená sedět doma, péče znamená být co nejvíc spolu. Péče znamená láska.
Ve své nové, minimalisticky vtipné cestovatelské knížce DobroDruhům zase píšete, že láska jsou čínské knedlíčky wonton. Proč zrovna knedlíčky?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
