Právník Dostál: Stát by mohl být za nedostatek roušek, respirátorů či nedostupnost testování žalován
Za nedostatek zdravotnického materiálu anebo za obtížný přístup k testování bychom mohli stát žalovat, říká náš přední expert na zdravotnické právo Ondřej Dostál. A mohlo by se při velkém rozšíření nákazy stát, podobně jako v přetížených italských nemocnicích, že mladší pacienti dostanou přednost před staršími? Mohlo.
Jste coby expert na zdravotnické právo spokojený s tím, jak vláda a úřady čelí aktuální koronavirové nákaze?
Vláda podala slabý výkon hned ve třech disciplínách – ochrana veřejného zdraví, dodržování ústavnosti, kvalita právní práce.
Můžete být konkrétní?
Nejsem epidemiolog nebo virolog, ale veřejné zdraví jsem studoval v USA v době krátce po epidemii SARS a antraxových útocích. První krok proti nákaze je nedopustit její zanesení do země ve světě propojeném obchodem a turistikou. V lednu Čína uzavřela milionový Wu-chan a za cenu obrovských hospodářských ztrát rozjela masivní karanténní opatření, zcela neúměrná oficiálním číslům o počtu nakažených. Zde byl správný čas omezit vstupy do ČR, ne až o šest týdnů později. Laicky odhaduji, že už od února jsme měli v Česku stovky nakažených koronavirem skrz kontakt s cizinci z rizikových zemí, jen jsme to nevěděli kvůli nedostupnosti testování.
Narážíte na fakt, že stát omezil počet testovacích laboratoří?
Ano, to je další selhání: když už nemoc přišla, epidemickému šíření lze předejít včasným podchycením nakažených. Resort zdravotnictví ale aktivně bránil přístupu k laboratorním testům právě tím omezením počtu laboratoří a šikanou za poskytování soukromého testování. Z hlediska zdravotnického práva je to nesmysl, v epidemii dvojnásob. Ministerstvo mělo naopak usilovat o co nejširší dostupnost laboratorních testů a zaručit úhradu státem či ze zdravotního pojištění. Pokud ještě v půlce března máme otestovaných jen šest tisíc osob, tedy půl promile populace, jsou veškerá karanténní opatření slepá. Navíc vláda a krizové orgány ztratily u podstatné části veřejnosti vážnost a důvěru. Reakce se pohybuje „od zdi ke zdi“, ještě v únoru byl pro ministra koronavirus jako chřipka a brojilo se proti panice, o měsíc později máme zavřená města. Není divu, že to leckdo nedodržuje, vždyť je to jen chřipka, říkali to v telce, no ne?
Podle některých ohlasů to nyní se zákazy a příkazy stát a veřejná sféra spíš přehání. Z pohledu zdravotnického právníka – ano, či ne?
Trocha nezbytné teorie: problematické jsou krizové zásahy do základních práv, které vláda učinila, aniž dbala na tzv. proporcionalitu – tedy přínos opatření v poměru k zásahu do práva na svobodný pohyb, podnikání, soukromí, politická práva. Vládní funkcionáři porušují právo na soukromí i GDPR, když tweetují informace o konkrétních pacientech kryté zdravotnickou mlčenlivostí. Znemožnil se i výkon četných politických práv, což se jeví v nynější panice jako samozřejmá věc – ale z jistého nadhledu je pozoruhodné, že pro kompletní zákaz shromažďování, demonstrací, odložení voleb, omezení činnosti parlamentu a de facto převzetí kontroly nad státem stačí přítomnost nemoci, kterou je nakažených pár set osob, v ČR na ni nezemřel nikdo a i celosvětově jen 8 tisíc lidí, což je statisticky neporovnatelné třeba s úmrtími na nehody, počtem sebevražd nebo počtem dětí, které umřou hladem, nemluvě o rakovině a civilizačních nemocech.
Zapochyboval jste i o právní kvalitě vládních opatření. Co tím přesně myslíte?
Jak už jsem zmínil, s ústavností úzce souvisí i tento problém čili právní nekvalita krizových opatření. Koronavirus se nepřenáší jen ve volném čase, takže povolit chození do práce, ale zakázat komplet venkovní i vnitřní sporty je zjevný nesmysl. Zakázali knihovny a knihkupectví, ale povolili obchody s elektronikou, virus se asi šíří přes knihy, ale ne přes elektronické čtečky. Do květinářství může každý, do stavebnin jen podnikatelé, virus se asi přes kytky nešíří, kdežto přes cihly ano, ale jenom na hobíky. Některé obchody měly minulý týden jeden den zakázáno, druhý den povoleno; chvíli byl bezpečný počet 100 lidí na akci, pak asi dva dny 30 lidí, teď nic. Jednu dobu musely do karantény při příjezdu z Itálie osoby s trvalým pobytem v ČR, ale osoby s pobytem na Slovensku ne, jak kdyby virus zajímala adresa v občance. Dnes zakázali komplet vývoz léků do jiných zemí EU, včetně projímadel a léků na vysoký tlak, bez rozdílu, zda nějak souvisejí s koronavirem. Doufejme, že proti nám ostatní země EU neuplatní totéž, protože skoro žádné léky si neumíme vyrobit. Žádné z těchto opatření pochopitelně nebylo nijak odůvodněno, ono by to asi ani rozumně nešlo. Kdyby nešlo o tak vážnou věc, jako je epidemie, byla by krizová legislativa hezkým příspěvkem do série vtipů o kocourkovských radních. A je možné, že až se prach usadí a panika ustane, nejeden podnikatel se bude ptát, proč on musel mít zavřeno a soused ne, zda bylo opatření právně důvodné, a pokud ne, kam si dojít pro náhradu škody. Chudák daňový poplatník. Kdyby naopak současný SARS-CoV-2 měl stejnou sílu jako SARS verze 1 z roku 2003 (doufejme, že mít nebude), tak bychom při této úrovni krizového řízení nestíhali pohřbívat mrtvé.
Odvádíme poměrně vysoké povinné zdravotní pojištění. Mohu být jako solidní plátce a potenciální pacient spokojený s tím, jaký zdravotnický servis je mi v dnešní situaci zajištěn?
Pokud jste „pacient-kulich“, tedy máte sociální či finanční kapitál, průbojnost či štěstí a ideálně bydlíte na Praze 5, tak ano. Pokud jste nemocný pracující odněkud z regionu, třeba ze Šluknovska, kde úhradové vyhlášky a pojišťovny přivedly ke krachu nemocnici, ministr od toho dal ruce pryč a nejbližší další je přes hodinu autem, tak ne. Zdravotní pojištění jede už přes dvacet let na základě zákonného provizoria, které způsobuje nerovné financování, nepotismus v dotacích a úhradách, nemožnost ve zdravotnictví soutěžit dobrou kvalitou a nízkou cenou, a výslednou nejistotou pro pacienta, jak moc ze široce slíbeného nároku skutečně dostane. Přijde buď komplexní reforma, nebo finanční, personální i „právní“ krize, až si pojištěnci navyknou soudit se o včasný přístup k péči, kterou si předplatili, protože jim ostatně ani nic jiného nezbude.
Jak si stojíme v porovnání s dalšími vyspělými zeměmi?
Potěmkinovsky. Málokterá vláda dokáže dát svým nemocným zdarma tolik, kolik ta naše umí slíbit (a pochválit se za to na twitteru).
Občas se objeví názor, že za nedostatek zdravotnického materiálu anebo za obtížný přístup k testování by měl být stát žalován. Souhlasíte?
Plně souhlasím. Základnímu právu občana na ochranu zdraví již z Listiny práv a dalších zákonů odpovídá právní povinnost státu tuto ochranu zajistit. Z nezajištění „běžné“ péče, tedy mimo epidemii, už běží několik škodních žalob, je to relativní novinka, odpovědnost si přehazují ministerstvo a zdravotní pojišťovny, brzy se od soudů dozvíme více.
Jsou na zmíněné konkrétní situace nějaké právní podklady?
Ano. Konkrétně pokud jde o faktické znemožnění přístupu k laboratorním testům, umím si představit škodní žaloby na resort jak ze strany pacientů-spotřebitelů, tak ze strany poskytovatelů, kterým bylo znemožněno tuto službu nabízet. Ono to má totiž i aspekt soutěžně-právní, laboratorní péče i distribuce zdravotnických prostředků jsou lukrativní obory, stát svými zásahy objektivně některé subjekty poškodil a jiné zase nemálo zvýhodnil; je možné, že konkrétní osoby z resortu zdravotnictví budou muset právně zdůvodnit proč. Ono se ostatně i obecně začíná řešit, jak je možné, že ministerstvo či pojišťovny „darují“ jen vybraným poskytovatelům oprávnění předepisovat specializované léky nebo provozovat nákladné přístroje na pojišťovnu, čímž tito „vyvolení“ získají přednostní přístup k čerpání veřejných prostředků i k rozvoji podniku. V epidemii je takový zásah do soutěže jen více vidět.
Zdravotníci jsou nyní, jak se říká, vojáky v první linii. Jaká oni mají práva a povinnosti? A pokud některý z nich ve službě onemocní nemocí COVID-19, jakou mu zákon zajišťuje satisfakci?
Zdravotník má právo ze zákona odmítnout péči, při které by se vystavil nebezpečí života nebo vážnému ohrožení zdraví. Pokud zdravotníci i přes nedostatek ochranných pomůcek nastupují do práce, lze za to děkovat jen jejich vysoké morální a etické vyspělosti. Pokud zdravotník při výkonu práce onemocní, přísluší mu náhrada jednak z krizové legislativy, jednak podle pracovněprávních předpisů, jako ostatně i jiným profesím. V tomto není onemocnění chorobou COVID-19 příliš jiné, než když se lékař při běžném provozu nakazí hepatitidou nebo když hasič utrpí úraz při požáru.
V Itálii už lékaři nemají šanci plnohodnotně se postarat o všechny nakažené, a jak uvedl jeden lékař, přednost dostávají mladší lidé oproti starším pacientům s velkými komplikacemi. Mohlo by se to teoreticky stát i u nás?
Ano, mohlo. Jako právníka mě zneklidňuje, že chybí veřejně daná a srozumitelně komunikovaná pravidla, kdo je nejvíc ohrožen a kdo má prioritní přístup k nedostatkovým zdrojům, nyní zejména ochranným pomůckám. Tato pravidla budou chybět ještě víc, pokud se prokáže, že na koronavirus funguje některé z moderních léčiv, například remdesivir, lopinavir, ritonavir, které budou drahé a bude jich málo; případně nová vakcína z Německa – o přednostní přístup k ní už údajně usiluje prezident Trump. A ani nechci předjímat, jak by se řešila prioritizace pacientů v případě nedostatku JIP lůžek či plicních ventilací. Jako na bližší a reálnější riziko ale upozorňuji na to, že i v epidemii se dá snáze než na COVID-19 umřít na neléčení běžných nemocí – od rakovin až po běžné infekce – pokud stát a jeho nemocnice chaoticky omezí péči, což se, obávám se, nyní děje. Krizová situace tak paradoxně může víc na životě a zdraví ohrozit neprůbojného seniora, který potřebuje běžnou zdravotní péči, než toho, jenž se nakazí koronavirem.
V sousedním Slovensku policie aktivně mapuje porušení nařízené karantény. Provinilci podle premiéra mohou počítat s nejvyššími pokutami. Jak je to u nás?
Zákon o ochraně veřejného zdraví zná až třímilionovou sankci, další je uvedena v krizovém zákoně, tam začínáme od sankcí dvacetitisícových. Osobně ale předpokládám, že to bude stejné jako u desítek dalších likvidačních sankcí ve zdravotnickém právu – nikdo to nebude vymáhat. Tedy bude, ale jen na udání. Aneb udržujte dobré vztahy se sousedy.
Byl byste vůči nedbalcům nekompromisní?
Kdyby k uložení pokuty přece jen došlo, bylo by právně velmi zajímavé, jak by se v případě odvolání posuzovala kritéria zavinění a společenské škodlivosti přestupků v konkrétních případech porušení. Myslím, že třeba když si s nudícím se dítětem půjdu zapinkat na opuštěný tenisový kurt, ač je to technicky vzato teď zakázané sportoviště, měl by příslušný orgán dost práce trest si obhájit. Pokud se pojedeme s partou projet na kole do Brd a někdo ostražitý a bdělý nás nahlásí, nebylo by z toho nejspíš taky nic nebo jen minimální sankce. Naopak pokud budu vědět, že mám COVID-19, a přesto půjdu kašlat na lidi do práce, lze se dostat i na hranu trestného činu šíření nakažlivé nemoci.
Nezřídka se objeví i názor, že české zdravotnictví jelo už před vlnou nákazy nadoraz, personální i finanční, a pokud by se nyní ocitlo v kritické „italské situaci“, mohlo by i zkolabovat. Je to přehnané?
Koronarovirová epidemie možná bude takovou lehkou ochutnávkou toho, co se stane, když občané najednou začnou tu slíbenou péči opravdu potřebovat, Italové to nyní natvrdo testují. Možná se i u nás brzy přijde na to, že rušit akutní lůžka v okresních nemocnicích byl pěkně idiotský nápad. Že butikové specializované kliniky a osmdesát čtyři lékařských atestací se snad hodí pro slunné dny, ale v opravdové krizi potřebujeme hlavně zdravotníky a zařízení schopná pomoci masivnímu množství nemocných na úrovni základních oborů v režimu 24/7. Že fungující centrální nákup pomůcek a léčiv, naprosto nepopulární mezi lobbisty dodavatelů, není zas tak špatný nápad, když se cokoliv vážného děje nebo když prostě jen chceme ušetřit. Upozorňuji, že jestli přijde krize jako v Itálii a naše zdravotnictví nezkolabuje, bude to z velké části právě díky nepopulárním oborům a podfinancovaným nemocnicím, pro které měli různí géniové s manažerskými tituly jen slova jako „redukce lůžek“ nebo „přesun kapacit do specializované péče“ – přičemž krize názorně ukáže, zda víc potřebujeme ty obory a nemocnice, nebo zmíněné génie.
Až se vrátíme zpět do běžných kolejí, co by se podle vás ve zdravotnictví i ve vztahu k pacientovi mělo změnit?
Snad nám zkušenost s epidemií pomůže opět si uvědomit, že zdravotnictví, přinejmenším jeho veřejná část, není jen byznys nebo lifestylová služba, ale také nástroj pro přežití národa v časech krize. A že může přijít i další epidemie, válka nebo bioteroristický útok. Proto je potřeba veřejnými investicemi i úhradami podporovat vznik rovnoměrné sítě poskytovatelů péče s dostatečnou kapacitou a náležitě zvýhodnit ty zdravotníky, kteří budou připraveni tyto veřejné služby zajišťovat. Což mimochodem pomůže s rovnou dostupností péče i v „mírových“ časech. Pokud epidemie COVID-19 proběhne jen s mírnými následky, v což doufám, může tato zkušenost zdravotnímu systému prospět.
Ondřej Dostál (41) se dlouhodobě zabývá teorií i praxí zdravotnického práva. Pravidelně vyučuje na českých i zahraničních univerzitách. Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, dva roky studoval na Právnické fakultě Univerzity Salcburk v Rakousku. V rámci Fulbrightova stipendia absolvoval roční pobyt na St. Louis University v USA. Je držitelem ocenění České advokátní komory „Právník roku 2006“ v kategorii Talent roku, univerzitní Bolzanovy ceny za diplomovou práci „Lékař, pacient, trestní právo“ a dalších profesních ocenění. Pravidelně publikuje v českých i zahraničních odborných časopisech.
