Rozesmálo mě, když dcery dostaly domácí úkoly z tělocviku a hudebky, říká Stanislav Balík
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát politolog a historik Stanislav Balík (42), děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzit.
Co vám chybí?
Pravidelný osobní kontakt se studenty a kolegy z fakulty a především naivní důvěra v to, že můžeme řadu věcí jako společnost zvládnout. Je vidět, že nemůžeme.
Co naopak nechybí?
Řešení malicherných věcí.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Začali jsme se jako rodina víc společně modlit, zvláště v osm večer, kdy se připojujeme k celostátní modlitbě.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Přístup některých učitelů, kteří se domnívají, že všechny předměty jsou velmi důležité a že mají děti zahlcovat nesmyslnými úkoly.
Co vás naopak rozesmálo?
Když dcery dostaly domácí úkoly z tělocviku a hudebky.
Co čtete?
Dočítám knížky, které mám už dlouho rozečtené na nočním stolku, a je to pěkný mix – Hanušovo a Hlouškovo Předminulé století, Curwoodovy Lovce vlků, Pithartův Osmašedesátý…
Na co se díváte v televizi?
Podřizuji se vkusu manželky a dcer.
Jakou posloucháte hudbu?
Takovou, jakou běžně – mix country, českých písničkářů, občas klasickou hudbu.
Jak získáváte informace?
Z internetu.
Z čeho máte strach?
O zdraví svých blízkých.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Na velkou vlnu solidarity a snahu pomáhat.
Čemu věříte?
Božímu milosrdenství.
Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?
Všichni, kdo se snaží pomáhat – šitím roušek, nabídkou nákupů apod.
Změnil jste stravovací návyky?
Mám pocit, že jím trošku méně, a hlavně pravidelněji než obvykle.
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
Rád bych, abychom se i poté uměli soustřeďovat na skutečně podstatné věci.
Koho si dnes vážíte?
Lékařů a zdravotních sester a všem, kdo jim jakkoli pomáhají.
