Spisovatelka Iva Pekárková: V Londýně kouří Jamajčané trávu a tvrdí, že jim tak virus nic neudělá!
Dvanáctého března dvě hodiny před uzavřením českých hranic odletěla spisovatelka Iva Pekárková na svou dlouho plánovanou cestu do Norska za polární září. Po pěti dnech se jako zázrakem probojovala zpátky do Londýna, kde žije a pracuje a kde je nyní v dobrovolné karanténě.
Do jakého Londýna jste se přesně před týdnem z Norska vrátila?
Všude byly tehdy šestnáctého března jen nápisy, že si máme dvacet vteřin mýt ruce. Hned 18. března jsme šli nakupovat a v místním hypermarketu Aldi byly úplně vymetené regály. Z pohledu Angličana muselo být děsivé, že neměli ani konzervy fazolí v tomatové omáčce, anglické národní jídlo. Všem dávali jen čtyři kusy od jednoho typu zboží. Chleba jsme našli až v polském obchodě v naší čtvrti Penge v jihovýchodním Londýně, maso u halal řezníka, všude jsou fronty, které jsem v Londýně ještě nikdy nezažila.
Je teď situace stejná?
V Penge, kde bydlíme, jsou od té doby každý den fronty hned ráno; dávají teď už jen dva kusy od jednoho typu zboží. Ale dá se to oddělit na dva nákupy, když jdeme nakupovat dva. Ale když jsme tuhle chtěli dva normální medy a dva manukové medy, omluvila se prodavačka „med je med, můžete mít jenom dva“ a bylo. V menších obchodech je to možná rozvolněnější, ale tam raději nechodím, tam je pořád hlava na hlavě.
Anglie je přitom od úterý 24. března také zavřená, lidi nesmějí chodit na ulici, nařízení jsou přísná, ale podle fotek a reportáží se zdá, že pořád rozvolněná…
Rozestupy jsou určitě laxnější, roušky někdo nosí, někdo ne. A například Jamajčané věří, že když se kouří marihuana, tak jim žádný virus nic neudělá. Ale jinak jsme včera dostali všichni na telefon zprávu, že nás vláda Velké Británie žádá, abychom zůstali doma a chránili britské národní zdravotnictví NHS.
A co ještě?
Ve večerním vysílání BBC z 23. března říkali, že se nepočítá, že se bude za nekázeň pokutovat, protože Anglie stále zůstává „pyšná na svou liberální demokracii“. Ale také že máme být hodní na policisty, protože když se nakazí, nebudeme mít žádné. A taky nemáme za žádných okolností chodit za svým praktickým lékařem. Jsem v karanténě už týden a dva dny a zatím jsem v pořádku, takže jsem nemusela nikam volat ani se nechat testovat.
Kde vás zpráva o uzavřených hranicích vlastně tehdy 12. března zastihla?
V severonorském městě Tromsø hned po příletu z finských Helsinek 12. března odpoledne. Tam nás po příletu nechali hodinu sedět v letadle. Hned za horami sněhu u letiště na runwayi, ještě než jsme došli k letištní budově, čekali na pasažéry našeho letadla norští zdravotníci v ještě nažehlených ochranných mundúrech. Rovnou nám řekli, že my Češi jsme automaticky v karanténě. Za polárním kruhem jsem plánovala pobýt jen pět dní, takže kvůli 14 dnům v karanténě by mě čekaly nejen propadlé letenky, ale i obrovský účet za drahý pronájem auta. Zeptali jsme se, zda tedy můžeme za polární kruh, a oni: „Beze všeho, ale zůstaňte i tam v karanténě: smíte se jít podívat ven, jen pokud tam nikoho nepotkáte.“ Volali jsme na konzulát v Oslu, který mi navrhl zpáteční cestu z Helsinek trajektem do Tallinnu, takzvanou Severní cestu. A z Tallinnu že prý nám možná pošlou nějaký karavan.
Karavan do Prahy?
Taky se mi to zdálo podezřelé, tak jsme volali našemu honorárnímu konzulovi, což je Nor, který se nejdříve smál a pak poradil, ať jedeme v pronajatém autě do městečka Kiruna, což je asi 1 800 kilometrů od místa, kde jsme se zrovna nacházeli. Kiruna je zkrátka za polárním kruhem ve Švédsku; odtud že už se ze severní Evropy nějak dostaneme. Nakonec jsme z Tromsø odjeli v neděli ráno a mně se jako zázrakem podařilo sehnat jedinou letenku z Osla do Londýna na úterý 17. března. To bylo paradoxně to největší dobrodružství, protože od pondělního rána rušili Norové desítky letů, jen ten můj, Scandinavian Airlines do Londýna nakonec zůstal. Nejvíc jsem se totiž bála, že jako Češka budu muset do Babišína, do Babišovic, do Burešova.
Proč pro vás bylo tak zásadní dostat se do Londýna?
Nechtěla jsem cestovat stopem přes Tallinn nebo do Kiruny. Smáli jsme se tam s ostatními pasažéry na letišti, že žádná z uvízlých žen není dostatečně mladá ani hezká, aby se mohla vyspat s nějakým řidičem a ten nás pak všechny rozvezl na různá místa v Evropě. Na takový plán připadala v úvahu jenom jedna pasažérka, ale té by to zas nepovolil přítel. Takže já byla úplně sama v Norsku s českým pasem, bylo jasné, že Angličané pro mě nehnou prstem. Tak jsem si opravdu zázrakem pomohla sama šíleně drahou letenkou z Osla do Londýna. Hlavně jsem nechtěla zůstat zavřená v Česku, jak už se na to pamatuju z totality.
Proč?
Muset do Prahy pro mě byla děsivá představa. Mám to v Čechách ráda, ale už tam, uvědomila jsem si, nejsem doma. Nemám tam byt, muže mám v Londýně. Byla bych znovu imigrantem v rodné zemi, navíc bezdomovec. V Praze bydlívám u kamarádů; to se dá zvládnout pár týdnů. Ale ne půl roku.
Jaká válka nás čeká v budoucnu? Na co bychom se měli připravit? Jak dlouho potrvá současné pandemie? Přečtěte si rozhovor se Soňou Pekovou v novém tištěném Reflexu >>>
