Simona Weidnerová: Zařadila jsem do jídelníčku sklenku Bordeaux na každý večer. Prevence je prevence
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát analytička Simona Weidnerová, předsedkyně ISEA, Institutu pro sociální a ekonomické analýz.
Co vám chybí?
Osobní meetingy s kolegy, chystáme nový projekt a debata přes skype není to pravé.
Co naopak nechybí?
Nechybí mi přeplněné metro.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Já osobně domácí karanténu nepociťuji, protože pracuji převážně z domova.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Ne, naučila jsem se nerozčilovat se věcmi, které nemohu ovlivnit.
Co vás naopak rozesmálo?
Denně se směju všem vtipům, které Češi vymýšlí. V tom jsme jedineční.
Co čtete?
Přes den jen odbornou literaturu. Na nočním stolku mám knihu „Jak si lidé hrají“ od Erica Berne, který psychologickou analýzou struktury her vysvětluje, jak máme porozumět našim nevědomým manévrům, protože všichni hrajeme hry se svými šéfy i přáteli. Je to geniální čtení pro porozumění tomu, proč jsou v dnešní krizi někteří lidé hysteričtí.
Na co se díváte v televizi?
Na televizi se nedívám, pouze na večerní a ranní zprávy max. 30 min.
Jakou posloucháte hudbu?
K práci pouštím většinou Mozarta. Jinak mám ráda ticho.
Jak získáváte informace?
Sleduji think-tank The Brookings Institution, také The Pew Research Center, pak běžná média.
Z čeho máte strach?
Asi to není úplně strach, spíše nejistota, co bude, až největší vlna karantény a emocí opadne, kolik lidí bude bez práce a na jak dlouho.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Na to, jak jsme se ze dne na den rozdělili do tří skupin. Na profesionály v první linii, kteří jsou přetížení. Lidé v týlu se dělí na pozitivní pomahače a negativní stěžovače. Všechno je jinak a čas má jinou hodnotu. Stěžovačům, kteří se nudí, čas utíká pomaleji, a tak naříkají, jak trpí depresemi. Ti, kteří pracují z domova, ušetří čas cesty do práce, a přesto si stěžují, jak těžké je pracovat s dětmi za zády. A nakonec jako v pohádkách, ti, co sami mají málo, mnozí dokonce přišli o práci, jsou pozitivní, svůj čas věnují šití roušek, roznášení nákupů, a tak jim čas utíká. Má pro ně hodnotu dobrého skutku.
Čemu věříte?
Že tato krize odstartuje vlnu inovací a změn ve školách, firmách, na úřadech a v rodinách. Všichni bez rozdílu jsme museli vystoupit ze zóny svého komfortu a věřím, že přenastavíme dosavadní zvyklosti.
Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?
Radost mi dělají všichni, co vymýšlí vtipy proti trudomyslnosti. Největší radost mi ale udělal Milan Calábek, který řekl, že vědci potvrdili jako jednu z variant účinné prevence proti koronaviru kvalitní, plné červené víno. Vědeckou studii jsem sice nedohledala, ale mohu potvrdit, že přinejmenším jako placebo to působí.
Změnil jste stravovací návyky?
Jím zdravě i když není pandemie. Zařadila jsem ale do jídelníčku 2 dcl oblíbeného Bordeaux na každý večer. Prevence je prevence.
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
Aktuálně jsem se nemusela ničeho vzdát, ale určitě se ráda vzdám nošení respirátoru a roušek.
Koho si dnes vážíte?
Všech profesionálů v první linii, zejména těch, na které veřejnost zapomíná: ředitelek, učitelek i dalších zaměstnanců mateřských škol, kteří jsou mnohem více ohroženi virovou nákazou, než jiné profese. Přebírají denně děti z rukou rodičů, prarodičů, sourozenců, tedy osob, kterých je minimálně dvakrát tolik, co dětí. Mnohé učitelky jsou ve věku, který spadá do ohrožené skupiny. Školky jsou většinou otevřené 5 dní v týdnu 10 hodin denně. Zatímco na úřadech téměř přerušili osobní kontakty a maximum agendy vyřizují on-line, zaměstnanci MŠ jsou po celou dobu otevírací doby v kontaktu s dětmi i rodinnými příslušníky. Uhlídat dvouleté až sedmileté děti, aby měly roušky a nepřibližovaly se k sobě na 2 metry, je nereálné. A co mají dělat, když jdou děti po obědě spát? S rouškou? Po pracovní době učitelky desinfikují každou pastelku, desinfekci si ale shání stejně těžko, jako my ostatní. Roušky si šijí po večerech pro sebe, i pro děti. V mediích jim ale nikdo dík nevyjádří, ani potlesk či rozsvícená srdce v oknech, přitom také patří do první linie. Mateřské školy, které jsou dosud otevřené, v tom zůstaly úplně samy.
Další „koronavirové“ dotazníky si přečtěte zde >>>
Jaká válka nás čeká v budoucnu? Na co bychom se měli připravit? Jak dlouho potrvá současné pandemie? Přečtěte si rozhovor se Soňou Pekovou v novém tištěném Reflexu >>>
