Jitka Sedláčková: Jednorázová pomoc pro OSVČ ve výši 25 tisíc je blamáž. Stát tyhle lidi nechal v rejži
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát herečka Jitka Sedláčková.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Ano, jednorázová pomoc státu osobám OSVČ ve výši 25 000,- korun. To je blamáž, vzniklá podmínkou, že si letos za první čtvrtletí musíte spočítat příjmy a dokázat, že jste vydělali o deset procent méně než v roce 2019 za první čtvrtletí. Čili zjednodušeně řečeno: Stát tyhle lidi nechal v rejži, absolutně. Je to jako císařovy nové šaty, pomoc možná pro lidi s pravidelnějšími příjmy, ale rozhodně ne-pomoc pro lidi, kteří vydělávají spíš nárazově. Podmínky k získání příspěvku jsou absolutní nesmysl. Nechci se rozčilovat, jde mi o princip: my všichni OSVČ platíme pravidelně daně a stát je povinen se o nás postarat.
Co vás naposledy rozesmálo?
Jak jsem nahlas zpívala na zahradě písně Vladimíra Mišíka a pekla při tom buřty a taky streamování na instagramu jistého Vlastíka Růžičky, nadšeného komparzisty. Jo a taky glosy Vandy Hybnerové, které nemohu zveřejnit.
Co čtete?
Voltairova Candida, pro mě nejzásadnější knihu mého života. Jsou tam také informace ke koronaviru. Zejména jak se chovat v době pandemie, jak to zvládají ve světě. A vyhledávám to, co by alespoň částečně vysvětlovalo, oč tu vlastně jde. Čtu také Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho.
Jakou posloucháte hudbu?
Podle nálady. Většinou staré pecky, klasiku. Poslouchám spíš ticho a probouzející se přírodu a ptactvo, které pořádá své ranní koncerty, cirkulárky, které jedou jako o život a řev sousedova krocana, neboť jsem na Vysočině.
Jak získáváte informace?
Informace získávám zejména z internetu a dávkuju si je, abych se pod tíhou zpráv nezhroutila. Pravdu se nedozvíme… manipulace, vrtěti psem.
Z čeho máte strach?
Strach sama ze sebe, že chytnu paniku, z toho, že se z těch omezení a zákazů stane realita až totalita. Strach, že přijdeme o svou svobodu. Strach, že už nikdy nedám nikomu beze strachu pusu. Že bez rukavic nikomu nepodám ruku. Strach, že mi někdo vymyje mozek. Strach ze strachu.
Na co z období koronavirové krize nikdy nezapomenete?
Na pomoc lidí tady u nás v Želivu, kde jsem „ta Pražačka“, na to, že se Dáše Zázvůrkové narodila neteř Elenka, na to, že lidi nejsou srabi, na to, jak Češi šijí roušky a na to, že vidím přírodu v téhle fázi, protože jsem na podobné zážitky v tomto období nikdy neměla čas.
V co věříte?
Jistě v zákony přírody, která si s virem poradí po svém a bez nás. A my jsme pouze součástí těchto zákonů, nikoli hybateli. Nezbývá než s pokorou čekat a být trpělivý.
Co vám poslední dobou udělalo radost?
Můj syn mi udělal radost, vším, jaký je. Díky němu vím, proč tu na světě jsem. Radost mi dělají zprávy přátel, kteří se ptají a zajímají, jestli jsem, jsme v pořádku a pak Herecká asociace, která je připravena pomoci v nouzi.
Změnila jste stravovací návyky?
První dny bezbřehé obžerství a radost, z toho, že se nemusím hlídat a teď naopak potřeba jíst, jen když mám hlad, obyčejná jídla a tady na Vysočině brambory s tvarohem, jablka a čaj, množství čaje… minimum masa, uzeniny dávno nejím, občas sýr… teď jíme málo. Žádné diety. Občas sklenka červeného. A medvědí česnek, mladé kopřivy… už to pojede.
Koho si dnes vážíte?
Lékařů a pracovníků ve zdravotnictví, všech, kteří i když mají málo, rozdělí se ve prospěch slabších. Prodavaček a pokladních v obchodech s potravinami, požárníků, záchranářů, popelářů… Máme s holkama z představení Můžem i s mužem sbírku na Donio.cz, co vybereme, použijeme pro potřebné.
Co vám chybí?
Chybí mi lidský kontakt, chybí mi můj spěch, moje tempo. Chybí mi ten lehký stres, že všechno nestihnu, chybí mi práce a pocit, že se mi něco povedlo a něco zase ne. Chybí mi moje výlety na Svatého Jana pod Skalou, chybí mi to jisté napětí, jak který den zvládnu a pocit, že jsem jej využila do vteřiny. Chybí mi legrace a smích.
Co naopak nechybí?
Davy lidí v Praze, stojící dálnice, nechybí mi pocit z toho, že někdy musím dělat věci, které jdou proti mému přesvědčení, nechybí mi obchody plné cetek, které stejně nikdo nikdy nekoupí. Nechybí mi někteří lidé.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Trávím čas s mým synem a potvrzuje se mi, že jsem ho pro život dobře připravila. Pozitivní je to, že mohu dobře spát a že mám čas poznat sebe v téhle nové situaci, nahlédnout do sebe a uvědomit si, kdo také jsem. Pozitivní je, že se mohu obracet na přátele a povídat si s nimi a vědět, že se máme a také to, že plno lidí sundává masky a já už bezpečně vím, co jsou zač. Pozitivní je, že vím, kudy povedou mé kroky dál, pokud je cosi nezastaví.
