Zbigniew Czendlik: Rozčiluje mě, že nás berou jako malé děti. Mám hodně času, ale chybí mi trpělivost
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát oblíbený katolický kněz a lanškrounský farář Zbigniew Jan Czendlik.
Co vám chybí?
Trpělivost. Už mi to leze vše na nervy, jsem podrážděný.
Co naopak nechybí?
Čas. Mám ho tolik, že když mi volají novináři nebo i někdo jiný, jestli bych neměl minutku, tak říkám, že klidně i hodinku. Mám zkrátka poměrně hodně času.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Nic tam nevidím. Snažíme se v tom násilně vidět něco pozitivního, i v tom, že nejsme spolu, a že nás to může sbližovat, ale myslím, že to není ideální. Sociální vztahy si můžu vytvářet i ve vězení, ale já nepotřebuji být ve vězení, abych si vytvářel sociální vztahy.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Začíná mě rozčilovat to, že naši představitelé nás berou a buzerují nás jako malé děti. A přece jsme dospělí lidi a měli bychom se respektovat, nejsme malé zlobivé děti.
Co vás naopak rozesmálo?
Od srdce jsem se už dlouho nezasmál, není mi zrovna do smíchu. Což neznamená, že nemám v sobě radost, ale přímo do smíchu mi není.
Co čtete?
Právě čtu od mojí oblíbené spisovatelky Petry Dvořákové knihy Dědina a Vrány a od Mariusze Szczygła titul Není.
Na co se díváte v televizi?
Rád se dívám na komedie. Ano, to je vlastně něco, co ve mně vyvolává někdy smích – dobrá komedie.
Jakou posloucháte hudbu?
Skoro všechno, zásadně ale poslouchám hudbu, která je harmonická. Mám rád harmonii i mezi lidmi, i v sobě, takže ji vyhledávám i v hudbě.
Jak získáváte informace?
Z internetu. Ze začátku jsem intenzivně sledoval ČT24, ale už se to pořád opakuje a leze mi to na nervy. Na internetu si můžu vybírat, co si přečtu, zatímco televizi můžu jen zapnout anebo vypnout.
Z čeho máte strach?
Strach, který by mě paralyzoval, nemám. Ale mám strach o ostatní, o svého tatínka, svou sestru a spoustu dalších blízkých.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Největší ze zážitků pro mě byl, když papež František stál sám na Svatopetrském náměstí a v bazilice. Tyto záběry nejlépe ilustrují, v jaké situaci se v současné době nacházíme.
Čemu věříte?
Čemu, to nevím, ale vím komu. Věřím Bohu a doufám, že ani Bůh neztratil víru ve mně a v nás lidi.
Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?
Vajíčka, která jsem našel před dveřmi fary.
Změnil jste stravovací návyky?
Vzhledem k tomu, že se o mě i v této době skvěle starají moji farníci a občas, jak jsem zmínil, najdu za dveřmi fary ležet oblíbená vajíčka anebo mi někdo donese svíčkovou, řízky a podobně, tak se spíše obývám, že až skončí epidemie, nevejdu se do dveří. A celé moje sportování aktuálně spočívá v chození z obýváku do kuchyně, z kuchyně do koupelny, z ní do postele, a tak pořád dokola…
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
Nevím, čeho bych se měl vzdát. Musel bych se vzdát toho, co by mi epidemie vzala, ale nevím, co by mi mohla vzít… Ale určitě bych jí to nedal dobrovolně, musela by mi to vzít násilím.
Koho si dnes vážíte?
Mám od přírody respekt ke každému člověku. Pochopitelně se v životě dostáváme do situací, kdy jsou více vyzdvihovány nějaké profese, jako třeba teď lékaři, záchranáři. Ale nemůžeme v tom přehlédnout prodavače a další profese a lidi, kteří jsou taky v první linii a moc se o nich nemluví.
