Cca 80 lidí denně umírá na rakovinu, ale všichni šílí z covidu. Šířit strach je hloupé, říká onkolog Žaloudík
Osmdesát lidí u nás denně bez "fanfár" umírá na rakovinu, ale svět i Česká televize blázní z koronaviru. Zhruba tak senátor Jan Žaloudík (65, za ČSSD) zhodnotil ve čtvrtek v horní komoře situaci a jeho vystoupení se stalo hitem sociálních sítí. „Šířit neúměrný strach je hloupé,“ řekl pak Blesku emeritní ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně.
Vaše vystoupení ve čtvrtek v horní komoře mělo na sociálních sítích obrovský úspěch. Co na to říkáte?
Překvapilo mě to. Nemyslel jsem si, že občané až tolik sledují senátní jednání. K volbám do senátu chodí necelá pětina občanů. Pan prezident veřejně navrhoval loni v říjnu jako hlavní prostředek k vylepšení demokracie u nás zrušení senátu. Pan premiér láskou k Senátu rovněž netrpí a často se nechá v Senátu spíše zastoupit. Tak jsem si ani nemyslel, že vzbudí pozornost, o čem si tam povídáme. Asi že koronavirová perestrojka je zajímavé téma, tak i Senát táhne.
„Svět se zbláznil, Česká televize se zbláznila…,“ řekl jste v Senátu. Tím míníte, že prostoru věnujeme Covidu až moc?
Ano, blázní se nebo je se zblázněno. Forma a intenzita neúměrná realitě vyděsí i válečné hrdiny. Navykl jsem si, že se má šířit při zdravotních ohroženích, tedy i v onkologii kde přes 40 let pracuji, spíše klid a naděje. Šířit strach není moc etické, byť snadné. Šířit neúměrný strach je navíc hloupé, kontraproduktivní.
Sdílíte tedy názor svých kolegů lékařů, že „běžní“ onkologičtí či jinak nemocní pacienti jsou zanedbáváni. A jsou?
V Masarykově onkologickém ústavu děláme všechno pro to, aby zanedbáváni nebyli. Potřebnou péči jsme neomezili, ačkoli to není při dělení týmů na dvě střídající se skupiny nijak snadné. Zastavili jsme pouze preventivní vyšetřování a omezili dlouhodobé kontroly, tedy sekundární a terciární prevenci. To také není dobře, ale na pár týdnů to lze bez újmy udržet. Dlouho nikoli.
Nevím, jak je to v jiných všeobecných nemocnicích, kde mají na starost zároveň celou řadu dalších neonkologických onemocnění. Věřím však všem lékařským kolegům, že dobře odhadují, co odložit lze a co nikoli. S narůstajícími týdny omezení je to však stále složitější. Omezení by měla už skončit, přestává pro ně být důvod.
Vy osobně – protože i sebe jste označil za ohroženou skupinu – máte obavy o své zdraví?
Člověk se ocitá v riziku od prvního poporodního nadechnutí. S věkem a pohybem pak stále více. Jsem si zcela jist, že jednou umřu. Zatím to neplánuji, ale kdo ví. Současnou patálii jsme také neplánovali. Ale troufám si tvrdit, že dříve ani později to nebude na koronavirus. Příležitost dávají i desítky dalších častých nemocí od infarktů, přes mozkové mrtvice, cévní embolie, další virové nebo bakteriální infekce, až po případné dopravní úrazy při častých cestách po D1 a jiných tuzemských trajektoriích, které nám k cestování zbyly.
Nejhorší je ovšem smrt strachem. Na ten určitě umřít nehodlám. Ostatně to bych nemohl dělat celý život medicínu. V první linii rizik nestojí lékaři a sestry až při dnešním výskytu koronaviru, jsou v něm v infekčních provozech a leckdy trvale. A to nemluvím o statečnosti misí Lékařů bez hranic v oblastech eboly, malárie, tuberkulózy, tyfu, cholery a dalších závažných nemocí v zahraničí. S koronavirem u nás vážných rizik nijak zvlášť nepřibylo.“
