Strašně se mi líbilo, jak táta něco řekl a všichni se začali smát, říká herec Martin Donutil

Co dělá herec v době, kdy divadla kvůli karanténě nehrají?

Převážně smutní, jelikož mu chybí kontakt s divákem. Ale je fakt, že nesmutním tolik jako mí kolegové na volné noze, kteří navíc přicházejí o veškerý příjem – o to víc doufám, že až budeme mít tuhle krizovou situaci za sebou, tak se na ně bude pamatovat s nějakou kompenzací… Jinak já se snažím zabavit, jak jen to doma jde – hrajeme s mou přítelkyní a našimi přáteli na dálku nejrůznější hry, čtu, vařím, opakuji si text a vyhlížím, kdy znovu začneme zkoušet Vojnu a mír, na což jsem se strašně těšil… Takže i když se snažím o nejrůznější zpříjemnění, pořád je to dost smutná a prázdná doba!

Vaší první velkou divadelní zkušeností byla hned po škole role Silvia v komedii Sluha dvou pánů – jak jste se vlastně ocitl v tomto legendárním představení, kde hlavní postavu Truffaldina hrál váš otec?

Tehdy mi bylo devatenáct a zrovna jsem na konzervatoři dokončoval pátý ročník, když došlo ve Sluhovi dvou pánů k přeobsazení několika rolí – Honza Hájek, který hrál Florinda, odešel do Ostravy, jeho figuru převzal Honza Bidlas, po němž tak zůstala volná postava Silvia. A když pan režisér Ivan Rajmont přemýšlel, kdo by ji mohl hrát, tak se – údajně po dohodě s tátou – rozhodl, že by mohl vyzkoušet i mě. Navíc mě ujistil, že se nemusím v nejmenším stresovat – pokud to nepůjde, nic se neděje, v opačném případě půjdeme do toho. A tak jsem se naučil text a vydal se do Stavovského divadla na casting – a ono to šlo, a tak jsem byl obsazen do Sluhy dvou pánů. A musím říct, že to byl naprosto skvělý zážitek!

Jak se vám s otcem hrálo?

Vlastně nijak, protože naše dvě postavy se na jevišti skoro nepotkaly – dá se říct, že spíš než spolu jsme hráli vedle sebe, potkávali jsme se především v zákulisí. Navíc pro mě byl Sluha dvou pánů velmi specifické představení, protože jsem ho znal opravdu odmalička – dokonce jsem byl ve třech letech na premiéře! Samozřejmě že si z toho pamatuji jen takové střípky, ale z mámina vyprávění vím, že jsem už tehdy prohlašoval, že bych chtěl dělat totéž co tatínek – bavit lidi. Strašně se mi totiž líbilo, jak táta něco řekl a všichni v publiku se začali hrozně smát – natolik mně to imponovalo, že jsem se už tehdy rozhodl být hercem! Alespoň se to tak u nás doma traduje... Možná že mě tehdy představení Sluha dvou pánů natolik zaujalo, že ze mě něco takového opravdu vypadlo. Každopádně trvalo ještě šestnáct let, než se mi tenhle dětský sen splnil...

Jaký je táta herecký kolega?

Tehdy poprvé to pro něj musela být velká výzva, protože do té doby akorát věděl, že studuji na konzervatoři herectví, ale kromě několika přehrávek mě na jevišti neviděl – a najednou jsem stál před jedenácti sty diváky na scéně Národního divadla! Řekl bych, že jsem mu tím dokázal, že jsem si vybral práci, kterou dělám opravdu rád. Ale myslím si, že skutečné zadostiučinění pro něj přišlo až ve chvíli, kdy se nás režisér Vladimír Morávek rozhodl v roce 2014 obsadit do své inscenace hry Amadeus (tj. Milovaný Bohem) – já hrál Mozarta a táta Salieriho. A mimo­chodem dodnes tohle představení v Divadle Husa na provázku hrajeme... Samozřejmě že jsem měl ze začátku hrozné obavy, aby si táta nehrál na druhého režiséra a v jednom kuse mě nepeskoval, ale nic takového se naštěstí nestalo. Táta mě úplně stejně jako v případě přijímaček nechal být, a dokud jsem ho o nějakou radu nepožádal, tak mi naprosto nic neřekl, což bylo velmi příjemné.

Je pravdou, že si váš otec nepřál, abyste šel studovat herectví?