Okamžik objevu je zároveň tím nejkritičtějším momentem, říká restaurátor Martin Dvořák
Staroegyptské památky v Abúsíru ošetřuje restaurátor Martin Dvořák už přes dvacet let. Na místě objevu jim poskytuje první pomoc a následně dbá na to, aby neztratily nic ze své krásy a mohly se těšit dlouhému životu. „Dotýkat se věcí, jichž se lidská ruka nedotkla tisíce let, je nepopsatelné,“ říká hlavní restaurátor Českého egyptologického ústavu.
Kolik staroegyptských předmětů vám prošlo pod rukama?
Přesně vám to nepovím, jsou to stovky fragmentů reliéfů, desítky měděných nástrojů a nádob, dřevěné skříňky, rakve, sarkofágy, sochy… Každý z nálezů je neopakovatelný. Nedávno jsem ale počítal, kolikrát jsem byl pracovně v Egyptě. Dvaačtyřicetkrát. Pokaždé se do Abúsíru rád vracím. Dotýkat se věcí, jichž se lidská ruka nedotkla tisíce let, je nepopsatelné. Je to privilegium i velká zodpovědnost. Práce restaurátora se dá jednoduše shrnout do dvou slov.
Jakých?
Pokora a služba. Ty památky tam nejsou pro nás, my jsme tam pro ně. Nesmíte do děl starověkých umělců a řemeslníků vnášet jakékoliv své výtvarné ambice. Nejste tvůrce, jste služebník. Musíte se restaurovanému předmětu oddat. To je celé. Víc k tomu není co dodat.
V čem je práce v Abúsíru ojedinělá?
Každá expedice je jiná, nikdy dopředu přesně nevíte, co vás čeká. Kolikrát je objev překvapením i pro archeology.
Ošetřujete všechno, co objeví?
V zásadě ano. Není reálné, aby byl v terénu specialista na každý materiál – na dřevo, kámen, omítky, polychromii, papyry... Člověk musí obsáhnout maximum, to ovšem znamená stále studovat, sledovat, co je v oboru nového. Nikdy jsem však nerestauroval textil, to je velmi specifická záležitost, jíž se zabývá kolegyně z Národního muzea. Převažující materiály v Abúsíru jsou silikátové – omítka a kámen. Kameny jsou různé, některé jsou zranitelnější, jiné odolnější.
V Abúsíru se stavělo především z vápence.
Zrovna vápenec je dost zranitelný. V okolí Abúsíru se nacházelo několik vápencových nalezišť, proto tato sedimentární hornina na stavbách v Abúsíru převažuje. Vápenec vyšší kvality, pro zdobné části zádušních chrámů, se těžil v lomech na východním břehu Nilu v oblasti Tury nebo Masáry. Odolná červená žula z Asuánu a černý čedič z Fajjúmské oázy byly určené výhradně pro panovníka.
Egyptologové říkají, že není kdy se nad archeologickým nálezem rozplývat, že se řeší praktické věci. Jak k tomu přistupujete vy?
Stejně. Nejdřív je třeba rozpoznat příčiny poškození a potom neprodleně a správně vyhodnotit, co se s tím dá v poušti udělat. Pracujete totiž v docela jiných podmínkách než například v evropském muzeu. Co si s sebou nedovezete, to nemáte a vše hrozně spěchá.
Jde snad o minuty?
Pochopitelně. Je to doslova závod s časem. Jakmile se památka vyjme z písku a opustí více méně stabilní prostředí, kde byla tisíce let, je to pro ni šok. Okamžik objevu je zároveň nejkritičtějším momentem. Nejdůležitější je proto rychlost prvního zásahu. Jakmile památku stabilizujete, máte čas se nadechnout a promyslet, co dál. Pokud však neuděláte krok A, ke kroku B v řadě případů už nemusí dojít. U polychromovaných předmětů a soch ze dřeva jde skutečně o minuty.
Popisujete to, jako by šlo pomalu o záchranu života.
Ale ono to tak skoro je. Angličané takový zásah nazývají emergency conservation treatment. Jde skutečně o jakousi první pomoc, která je nezbytná, aby památka přežila…
Tedy kvůli závodu s časem jste v roce 2007 po nalezení nevykradené hrobky Neferinpua asistoval u otevření knězova sarkofágu? Nenapadlo mě, že restaurátor musí být v první linii a odstrojovat mumii.
V ideálním případě by restaurátor měl být u všeho. Neferinpu nebyl výjimka, akorát se to tehdy zaznamenalo na kameru. Pohřební komora byla na dně desetimetrové šachty ve skále. Královský důvěrník, jehož mumifikace se příliš nezdařila, měl na krku náhrdelník, na zápěstí náramky z fajánsových korálků, u sebe zlacenou dřevěnou hůl, v levé ruce žezlo cherep – odznak mocenského postavení. Pod ramenem měl dřevěnou podhlavničku a alabastrovou nádobku na vonný olej. Jinak jedním z nejsložitějších úkolů pro mě byla právě konzervace mumií. V naprosté většině případů se jednalo o konzervaci sarkofágů, dřevěných rakví a výzdobných prvků, které bývají součástí pohřbu i samotné mumie. Dřevo je velice náchylné k degradaci, záleží tedy na tom, v jakém prostředí se rakev s mumií nacházela, jaká byla vlhkost okolního prostředí. To platí i pro textil, kterým je mumie ovinuta. Kosterními nálezy, jež jsou cenným zdrojem informací, se pak zabývá antropolog.
Kde probíhají následné restaurátorské práce?
Po dohodě s inspektorem pro památky se převozuschopné, vzácné kusy přemístí do chráněného, centrálního depozitáře v Sakkáře, který je pod egyptskou správou. Zde jsou i prostory, kde pokračuji v práci. Když se tedy v serdábu skalní hrobky našly sochy princezny Šeretnebtej a hodnostáře Nefera, první zásah – zafixování povrchové barevné vrstvy – se uskutečnil okamžitě na místě. Například jedna socha se dochovala ve dvaceti šesti větších či menších fragmentech. Trojrozměrný puzzle jsme ale sestavovali samozřejmě až v Sakkáře. Na spojení fragmentů se používají syntetické pryskyřice, adheziva, která jsou sice pevná, ale v případě potřeby se dají znovu rozpojit. S šéfem sakkárských restaurátorů Ašrafem Ewaisem máme velmi dobré vztahy. Před víc než deseti lety nás požádal, aby s námi mohl vždy jeden z jeho kolegů spolupracovat. Je to přínosné pro obě strany. Je dobré podělit se o zkušenosti, a to nejen v Egyptě — v roce 2006 jsem takhle vedl letní kurs pro restaurátory v Iráku, v kurdském Erbílu.
Celý rozhovor najdete ve speciálu Reflexu s názvem Úžasné století české egyptologie, který si můžete objednat na webu ikiosek.cz zde >>>
