Václav Klaus: Hrozí, že státy budou pomáhat těm, kdo nejvíc křičí
„Ani dnešní komunisté by to tak jasně neřekli, jak to vyjádřila ,Špidlova parta‘,“ říká exprezident Václav Klaus o zveřejněném prohlášení levicových osobností. Institut Václava Klause na ně reagoval polemikou. Reflex.cz zveřejnil odkazy na plné znění obou textů.
Celý dokument „Bez solidarity není imunity“ najdete zde >>>
Celý text autorů z Institutu Václava Klause „Špidlův ,Komunistický manifest‘" si přečtěte zde >>>
V prohlášení vidíte zásadní útok na samotné základy polistopadové éry a výzvu k návratu před rok 1989. Není to přehnané a nefér?
Za přehnané to nepovažuji. Návrat před rok 1989 není návratem k Brežněvovi, Husákovi nebo Jakešovi. Je to návrat jistého typu myšlení a uvažování. Tak čistě, jak to vyjádřila „Špidlova parta“, jsme to od roku 1989 ještě neviděli a neslyšeli. Naše dnešní komunistická strana by to tak jasně neřekla. Ta by taktizovala. Ta by – jakkoli to může znít paradoxně – byla daleko pragmatičtější. To Špidla nikdy nebyl.
Autoři přece varují před autoritářskými tendencemi, politickým zneužitím krize. Píšou doslova, že „nesmíme ze stavu nouze vycházet méně svobodní, než jsme do něj přišli“. Ani tato slova vás nepřesvědčila, že návrat před Listopad nechtějí?
V našem polemickém textu k jejich výzvě říkáme, že se její autoři za koronavirovou krizi pouze schovávají. Nic z ní nevyvozují, nijak se z ní nepoučili. Mohou sice proklamovat, že si nepřejí, abychom „z ní vycházeli méně svobodní“, ale celý jejich text naznačuje, že po skutečné nesvobodě volají a že si ji přejí.
Nevnímáte v aktuální situaci podobná rizika i vy?
Podobná rizika určitě vnímám a děsím se jich. Rizika však vidím jinde než Špidla. Zneužití dnešní koronavirové epidemie považuji za vážné ohrožení elementárních občanských svobod a dnešní prosperity naší země. V obou případech daleko více škody působí reakce států, a to včetně našeho (i když ne výlučně našeho) než sám virus SARS-CoV-2. Ten dnešní politické elity pouze používají jako štít k prosazování velmi nebezpečných zásahů do společnosti.
Díky tomuto prohlášení a reakci IVK se oživuje tradiční pravo-levý střet v pohledu na svět a uspořádání společnosti. To je přece osvěžující v nynější populistické bramboračce, ne?
Zcela souhlasím. Celá desetiletí bojuji s odmítáním pravo-levého střetu a označuji to za levicový názor. A to, že byl odmítán, jsem vždy považoval za neštěstí a za vítězství levice. Začal s tím u nás Václav Havel. V naší politice v závěru 90. let byl hlavním exponentem tohoto názoru Cyril Svoboda a lidovci vůbec. Aby tento střet znova vznikl, musí se však do něj zapojit i pravice. Ta to zatím nedělá, u nás určitě ne. I naše pravice se spokojuje s názorem, že je pravo-levý střet téma minulosti. Není.
Motivací k sepsání prohlášení byly – kromě jiného – obavy, že se nyní „z veřejných rozpočtů zavádějí obrovské záchranné programy a objevují se při tom i tendence, které jdou proti spravedlivému řešení krize, ojedinělé nejsou ani snahy posílit už tak mocné ekonomické a politické hráče“. Ale to jsou přece legitimní obavy a ostražitost.
Opusťme sny o „řešení krize“ a o „spravedlivém řešení krize“. Z epidemie COVID-19 udělaly krizi státy. Ta se „řešit“ nedá. Ta se musí přežít a jít dál. Na ní není co „řešit“. A už vůbec ne „řešit spravedlivě“. Krize vyvolává obrovské ekonomické ztráty a nebezpečím je, že státy budou pomáhat hlavně těm, kteří nejvíc křičí a jejichž hlas je nejvíc slyšet. Jsou to organizované politické, ekonomické i sociální skupiny lidí, jimž státy tradičně – z utilitárních politických důvodů – rády naslouchají. Na běžného občana bude jako vždy zapomenuto.
Co vás konkrétně irituje? Právo na bydlení? Celounijní minimální mzda? Vyšší zdanění? Ekologické požadavky? Ptám se proto, že jsou to už vcelku známé návrhy progresívní levice…
Všechno, co zmiňujete, mne „irituje“. Irituje mne to už dávno. „Inovací“ je, že takto otevřeně a takto uceleně to v podobě explicitního politického manifestu už dlouho nikdo nezformuloval. Právě to tomu dává úplně jinou kvalitu. Na druhé straně je jejich jedenáct bodů formulováno velmi kuse a nekonzistentně, proto je problémem se vůči nim detailně vymezovat. Myslím, že to nejsou „známé návrhy progresívní levice“, jsou to spíše „starosocanské“ postoje, znovu se vynořivší. Tady se nemluví o genderu a podobných věcech.
Autoři vyjadřují i obavy z přílišné moci nadnárodních společností, které ovládají globální digitální prostor, „moc technologických gigantů nad našimi životy musí mít své hranice“. O tom se nyní hojně diskutuje. Vy tyto obavy nesdílíte?
Tyto obavy sdílím, ale nemyslím si, že „technologičtí giganti“ diktují obsah nejrůznějších zrůdných textů. Špidlův manifest nenadiktovali žádní „technologičtí giganti“ a stejně tak tito technologičtí giganti nezablokovali publikování tohoto textu. Mne proto vždy více trápí lidé než technika či technologie. A vždy mne více trápí privilegia, která stát někomu uděluje (nebo neuděluje). Netrápí mne „globální digitální prostor“, trápí mne náš digitální prostor. Můj nepředurčuje Google (či někdo podobný). Můj mediální prostor ovlivňuje například Česká televize (jakkoli ji já sám nesleduji), ta předurčuje témata tohoto prostoru a ta ovlivňuje postoje tohoto prostoru. Všichni moji přátelé zastávají názor, že jediným řešením je tvrdá konkurence na mediálním trhu. Určitě ano, ale nemyslím si, že by vstup CNN do Primy jako „tvrdá konkurence“ ČT24 vylepšil můj „digitální prostor“.
„Daňme víc majetek než práci, více zisky firem, zejména těch velkých, a méně práci jednotlivců,“ píše se dál. Zdanění práce je opravdu u nás vysoké. Co je tedy zásadně špatného na tomto návrhu?
Mohu souhlasit s tím, že zdanění práce (i když odmítám přijímat levičácké pojmy práce a kapitál) je vysoké. To ale není důvod ke zvyšování zdanění firem (oni by řekli kapitálu). Jedinou cestou k racionální společnosti je snížení přerozdělování státem, snížení daní, což vyžaduje snížit rozpočtové dárečky nejrůznějším zájmovým skupinám v naší společnosti. Ale to by levice nechtěla.
A mýlím se hodně, pokud řeknu, že v detekci řady kritických míst v aktuální situaci se „Špidlova“ petice a „Klausova“ polemika shodují, rozcházejí se však zásadně v jejich řešení?
Nelišíme se jen v návrzích řešení, nemluvě o tom, že o řešeních tato polemika není. Lišíme se i ve formulaci problémů (vy říkáte v „detekci kritických míst“). My vidíme problém v rozbujelém státě, oni v sociálních rozdílech. My si přejeme společnost svobodných lidí, oni si přejí uskutečnění svých utopických představ a ideálů o „správné společnosti“.
Závěrem – co vy konkrétně vnímáte jako největší problém aktuální krize?
Největším problémem je vznik obrovského prostoru pro akceleraci společenských změn a otevírání prostoru pro uskutečňování nových utopií. Dosud jsme se při sestavování státního rozpočtu hádali o jednotky či desítky miliard korun, dnes se lehce zachází se stovkami miliard.
