Zlý muž české politiky Jiří Čunek: O matkách samoživitelkách, rasových nepokojích, Tchaj-wanu i koronaviru

Česko se vzpamatovává z koronaviru a o vás jsme slyšeli, že jste teď na svém hejtmanství zakázal roušky. Proč?

Explicitně jsem roušky nezakázal. Jen jsem řekl, že u mě na patře se nosit nemusí. Už víme, že nejsme tak ohrožení. Nesprchujeme se spolu jak horníci v Darkově, nejsme ve štolách a dolech, kde proudí jeden vzduch. Přenos viru není tak agresívní. To je jedna věc. A druhá – roušky odosobňují lidi. Komunikace v rouškách je kvůli tomu, že nepoužíváme nonverbální komunikaci, zcela pochybená. Už dítě se dívá na maminku a pozoruje její mimiku. My dospělí si ale chybně myslíme, že na nás nemá vliv, když nevíme, jestli se na nás někdo směje, usmívá, nebo mračí. Když už nejsou potřeba, ať lidé roušky nenosí. Budou si rychleji rozumět. A pak je tady poslední důvod, ten nejdůležitější – my teď musíme naopak lidi přesvědčit, že nemusí mít takový strach z nemoci. Ať už, propána, žijí normálně, ať ekonomika běží normálně! Atmosféra strachu, která byla opodstatněná první tři týdny po vypuknutí koronakrize, zahubí každou společnost. Nebo ji změní tak, že v takové společnosti nebudeme chtít žít.

Vy jste se nákazy nebál?

Já jsem původně strojař a v jedné etapě života jsem se stal šéfem bezpečnosti práce ve fabrice na výbušniny, kde jsem musel pracovat i jako pyrotechnik. A chtějte po pyrotechnikovi, aby se bál nějakého viru, který téměř nikoho nezabije. Já jsem se bál jen toho, abychom dokázali ochránit rizikové skupiny. Ale pak ta hrůza, která na mě padla, když jsem zjistil, jak strašně se bojí někteří představitelé naší země! Senátoři, poslanci, ministři, kteří nosili na normální jednání respirátory trojkové řady, tedy ty nejúčinnější, jež potřebujete u lůžka pacienta nakaženého koronavirem… To bylo směšné. Já měl celou dobu od ženy ušitou roušku, a tím to končilo.

Zasáhne očekávaný ekonomický propad i rozpočet vašeho kraje?

Zasáhne. Veřejné rozpočty jsou spojená nádoba. Ale my teď můžeme udělat jedno velké opatření, na něž se chystám: Když se ukázalo, že někteří lidé na úřadech nebyli dva měsíce a jejich práce nikomu nechybí, rozhodl jsem se na základě tohoto poznání spustit takzvané pokoronavirové poučení z krizového vývoje. A budeme přehodnocovat, jestli opravdu na všech pracovištích lidé musí být v takovém počtu jako dosud.

Jste první politik, jenž bude před volbami vyhazovat lidi z práce.

Beru politiku tak, že v ní dělám to nejlepší, co přeju svým dětem. A moc se neohlížím na to, co si o tom zrovna v danou chvíli lidi myslí. Oni mou práci nedělají a některé věci nemohou vidět jako já. Nemohu své kroky řídit pouze tím, co zrovna dnes podporuje většina, která si bude myslet zítra úplně něco jiného. Mým úkolem je jim to sdělit, ale zároveň na nic nečekat. Například s plánovanou výstavbou nové zlínské nemocnice mě kolegové přesvědčovali, ať ji necháme až na období po volbách. To budeme rok čekat? A na co? Na to doplatí v konečném důsledku jen občan.

Kromě koronaviru hýbou společností i zahraničněpolitická témata. Co jako senátor říkáte na to, že horní komora ústy svého předsedy Miloše Vystrčila a jeho oznámením cesty na Tchaj-wan málem vypověděla válku prezidentovi a Číně?