Hledám cestu sama k sobě, byť ta cesta není vždycky příjemná, říká herečka Pavla Beretová

Potkala jste se někdy s Medou Mládkovou?

Nejsem si jistá, ale myslím, že ano. Pamatuji si, jak jsem jednou byla v barokní vile Portheimka, v Muzeu uměleckého skla. Kupovala jsem si u pokladny vstupenky a mám pocit, že vedle mě stála Meda Mládková. Nevím určitě, jestli to byla ona, ale to vlastně není důležité – i kdyby to byla jen iluze, tak pro mě to byl tak intenzívní zážitek, jako by to byla pravda… Nicméně dokud jsem nedostala tu­hle roli, vlastně to pro mě byla jen ikona, jež objevila Františka Kupku, kterého miluju – jeho předloňská výstava ve Valdštejnské jízdárně byla jedna z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděla!

Co jste věděla o životě Medy Mládkové, než jste ji začala hrát?

Teprve při studiu téhle postavy jsem si uvědomila, jak neuvěřitelná žena to je. Připomíná mi vichřici – zkrátka přírodní živel, který s obrovskou silou někam vtrhne a všechno vymete. Určitě to nemusí být všem příjemné, spíš to bude leckomu dost vadit, protože nepochybuji, že Meda dokázala v životě spoustu lidí pekelně naštvat. Ale řekla bych, že svou energií rozhodně měnila zaběhané struktury, což je mi sympatické. Takže jsem moc ráda, že jsem tuhle roli dostala.

Jak se vám po několikaměsíční karanténě vracelo zpět do práce?

Dost těžce! Když mě produkce zavolala a začala se mnou domlouvat termíny zkoušek, přistihla jsem se v úplných úzkostech! Tělo se doslova bránilo a odmítalo se pustit znovu do práce. Sama jsem byla zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet… První tři čtyři dny jsem byla úplně mimo, přesvědčená, že tohle prostě nemůžu zvládnout. Ale nakonec se to všechno otočilo, projevila se síla, kterou jsem nasbírala, když jsem během karantény odpočívala a já si uvědomila, jak krásnou mám práci. A jak mě strašně baví.

Objevila jste během vynuceného pobytu doma o sobě něco nového?

Udělala jsem hned několik objevů, co se týká mé osoby. Všechny věci, jež v sobě držím, abych mohla normálně fungovat, potřebují někdy ven – a na to byla ta pravá chvíle. Často jsem cítila vztek a nevěděla jsem, z čeho plyne – pak mi došlo, že mě rozčiluje, že si nemůžu nic naplánovat. Vlastně je to srandovní – přijde jedna malá breberka a my se rozsypeme! V tom byl ten čas zajímavý a poučný. A taky mi vadilo, že nemám žádný vnější řád. Bylo pro mě těžké si sama strukturovat den, neupadnout do úplného chaosu a neřádu. V normálním pracovním tempu mi jako herečce pořád někdo říká, co mám dělat, v kolik mám kde být – a najednou nic. Nakonec jsem si to ovšem začala hrozně užívat, opravdu se po letech zastavila a znovu si ověřila, že chaos je sice dobrá věc, ale jen do určité míry – někdy je správné mít pevně daný řád. I kdyby jen proto, aby ho člověk mohl zase porušovat.

Porušujete často řády?