Seriálový fotbalista Lavi je obrazem českého fotbalu, říká herec Jakub Štáfek

V září začnete natáčet celovečerní film Vyšehrad, který navazuje na stejnojmenný seriál o fiktivním fotbalistovi jménem Julius Lavický – nemáte strach pustit se do filmování v době, kdy se lidé v souvislosti s koronavirem do kina zrovna moc nehrnou?

Je fakt, že nám korona způsobila docela slušné trable – jednak v tu­hle chvíli filmoví distributoři vůbec netuší, jak budou kina za tři čtyři měsíce fungovat, za druhé nám odpadla spousta partnerů, kteří do toho s námi před vypuknutím koronakrize chtěli jít, ale nakonec si to rozmysleli, protože nevědí, co bude, takže začínají šetřit. Na druhou stranu jsme alespoň zjistili, kdo doopravdy má koule a kdo se jenom tváří, že je má. Každo­pádně nakonec jsme většinu peněz sehnali a jdeme do toho. Už se těším, až se zase hodím na blond a na debila a vyrazím na trávník, protože podle mého máme v rukou skvělý scénář, který je samozřejmě dost jiný, než byly původní desetiminutové díly seriálu, kde to byl skeč za skečem. A i když i tohle bude ulítlé a vulgární, tak by to zároveň mělo mít i jistou hloubku; divák nahlédne do Laviho osobního života, do něhož našemu hrdinovi vstoupí dítě, a on bude řešit, zda je, či není jeho, navíc stále ještě nepřestal toužit dostat se ve své profesní kariéře přece jen do vyšší ligy. Víc bych nerad prozrazoval, ať se lidé přijdou příští rok na jaře podívat do kina.

Proč zrovna postava fotbalisty Lavického?

Ve fotbalovém prostředí jsem se pohyboval odjakživa, sedm let jsem kopal závodně, začínal jsem ve Spartě, dodnes působím v Real TOP Praha, což je tým složený z osobností kulturního a sportovního života, takže od některých bývalých či současných fotbalistů člověk v kabině slyší věci, jež ani nelze publikovat. To byla velká inspirace při psaní postavy Julia Lavického, která vznikla z nějakého našeho vzteku na současnou podobu fotbalu, z něhož se už skoro úplně vytratila jakákoliv mužnost. Pokud člověk srovná českou ligu s Premier League, což je samo o sobě dost těžké srovnání, tak v Anglii pořád ještě vycházejí z ragby, které je dost kontaktní, a tohle se z našeho fotbalu dávno vytratilo. A to je jen jedna z řady věcí, jež nás na tuzemském fotbalu frustrovala, takže jsme stvořili postavu Julia Lavického, v němž jsou obsaženy všechny nešvary našeho fotbalu – od arogance a namachrovanosti přes divoké mejdany až po simulování na trávníku, kdy se o hráče někdo jen otře a on se hned válí po zemi a drží za obličej... Mimo­chodem já původně Laviho hrát vůbec neměl – chtěl jsem seriál Vyšehrad jenom režírovat, ale když jsme mezi herci nenašli nikoho, kdo by uměl ztvárnit naprostého dementa a zároveň hrát fotbal tak dobře jako já, tak jsem si to musel udělat sám.

Co vás potom zavedlo od fotbalu k smíšeným bojovým uměním?

Za to vlastně svým způsobem taky může seriál Vyšehrad, kolem kterého byly nejdřív nejrůznější problémy, což mě dostávalo pod obrovský tlak, pak se z toho stal hit a najednou jsem zase byl pro všechny jen Lavi, což mně taky brzy začalo nesnesitelně lézt na nervy. A k tomu všemu jsem se rozcházel s přítelkyní. Bylo toho na mě zkrátka tolik, že jsem si řekl, že okamžitě potřebuji nějakou změnu. V ten moment mi můj kamarád Matouš Rajmont poradil: „Nejlepší lék na rozchod s buchtou je všechny ty emoce ze sebe vybouchat – tak se seber a pojď se mnou na box!“ Měl pravdu – nejenom že jsem ze sebe vymlátil předchozí přítelkyni, ale brzy jsem si nabouchl novou. A navíc mě box začal ohromně bavit. Nakonec jsem se v roce 2018 zúčastnil v pražské Lucerně tradičního předsilvestrovského Gala večera profesionálního boxu, kde byl mým soupeřem Štěpán Vrba.

Toho jste tehdy porazil 2:1 na body – proto jste se rozhodl jít do souboje v MMA?