Naše děti byly zavražděné, protože chtěly dobro pro Slovensko, říká matka snoubenky novináře Kuciaka

Když jste se před chvílí dozvěděla, že soudkyně Sabová zrušila zítřejší stání, kde měl padnout rozsudek, reagovala jste okamžitě, že to není nic dobrého a že jste to tušila…

Už když jsme ráno vyjížděli sem, na západ, protože žijeme na východě Slovenska a trvá nám to čtyři hodiny, měla jsem divný pocit. Pořád jsem to v autě opakovala… Ty moje prokleté pocity se bohužel celý život naplňují. Kdyby se jen nemohl shodnout senát, tak to přece věděli už včera, ne až pár hodin před jednáním. Za tím je něco víc. Bojím se, že nám to nepřinese nic dobrého. Já a ty moje pocity… I Martinka říkala: Mami, přestaň, jsi jak věštkyně Teodora.

Měla jste zlé tušení, i když šlo o jejich smrt?

Už i dlouho předtím. Věděla jsem samozřejmě – stejně jako Kuciakovi –, na čem Janko dělá, říkal mi to on i Martinka, debatovali jsme o tom často. Já jim opakovala: Zamykejte se, buďte opatrní. Někdy jsem volala, že k nim na pár týdnů přijedu, dám na ně pozor. A oni ať se přestanu bát, že žijeme na Slovensku, maximálně na Janka podá zase někdo trestní oznámení… Volali jsme si třeba o půl jedenácté, Janko psal, ona mu koukala přes rameno a já na to, jestli mají zamčené dveře. Nebo jsem jim opakovala, ať si do letní kuchyně dají závěs nebo záclonu, že takhle je na ně vidět. A Martinka na to, že babky z vesnice určitě nemají nic jiného na práci než zírat dovnitř. A vidíte to! Kdyby tam ten závěs byl, tak by Marček (vrah, který se k vraždě u soudu přiznal; pozn. red.) zvenčí tak dobře neviděl dovnitř a třeba by to dopadlo jinak. Možná kdyby měl Janko aspoň něco v ruce, protože on byl velký chlap a věděl, že musí bránit Martinku… On by udělal všechno na světě, aby ji zachránil. Ale takhle, s holýma rukama proti zbrani, co mohl?

Vy jste prý věděla od začátku, kdy a kde byli oba zabiti.

Já jim hned řekla čas smrti a všichni, že ne. No… potvrdilo se to a měnili jsme úmrtní listy. Nebo jsem jim řekla, že vrah stál v letní kuchyni, ne za ní, tam by přece neviděl dovnitř. A oni že ne, že dělali rekonstrukci a že by tam byly stopy DNA a kdesi cosi… Už mám těch svých pocitů dost.

Vyčítáte si, že jste na své pocity víc nedala?

Pořád si říkám, že kdybych tam tenkrát jela, tak poté, co by Marček zabouchal, bych možná šla otevřít já, takže by nejdřív musel zastřelit mě a oni by utekli, měli by čas. Nebo by Janko mohl zatím něco sebrat a ubránil by je. Na jednu stranu vím, že to nemá smysl, ale na druhou se mi to pořád honí hlavou. Vyčítám si, že když jsem se o ně tak bála, měla jsem udělat víc.

Teď jste víc než půl hodiny odpovídala na desítky telefonátů novinářů, mluvila jste i s vaším právníkem, o tom, že jste čekala rozsudek, že se to konečně celé uzavře – a nic. Jak se cítíte?

Jsou to hrozné nervy. Byla jste u toho, když jsem se to dozvěděla, viděla jste, jak se mi třásly ruce, jak nás to všechny sebralo. Už jsem počítala s tím, že to konečně nějak dopadne. Ať by byl verdikt jakýkoliv. Všichni jsme s tím počítali, i Kuciakovi. Kdyby řekli: Je to pro dobro věci, pomůže to rozsudku… Ale takhle nevíme, co se děje.

Máte strach?

Ano, bojím se, co to znamená. Mám strach, že nebudeme s rozsudkem spokojeni.

Byla byste vůbec s nějakým rozsudkem spokojená?