Životní krize je taky příležitost, říká terapeut a mediátor Michal Kniha

Během stavu nouze trávily české rodiny společně více času, než je obvyklé. Máte už nějaké signály, jak obstály?

Já se setkal se dvěma typy reakcí. V některých rodinách, které pandemie zastihla uprostřed krize, se konflikt zhoršil, a ačkoli ministerstvo spravedlnosti vydalo prohlášení, že střídavé péče se nebude týkat žádná restrikce, dost rodičů situaci ve svém boji o opatrovnictví zneužívalo. Řekli: Teď je korona, takže Petříčka neuvidíš, bylo by to nebezpečné a basta. Říkat to mohli, protože tu panovala atmosféra strachu a nikdo nemohl říct ani popel. Na opačné straně spektra bylo zjištění, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Bývalí partneři byli on-line a jeden či druhý nakonec navrhl: Pojďme se přestat hádat, důležité je zdraví, a jakkoli se neshodneme, mysleme hlavně na to.

Registroval jste nějaké do té doby nevídané rodinné problémy, způsobené například home officem?

Vzniklo tu nové téma: uhlídat si čas sám pro sebe. Rodiny byly hodně natěsno a jejich členové přišli o čas, který obvykle trávili sami. A ten je hrozně důležitý. Například jízda do práce je přechodový rituál, forma důležité samoty, kdy jsou lidé pouze sami se sebou a mají čas srovnat si myšlenky. Když jsme o ten jasný předěl – teď jsem doma a teď v práci – přišli, se spoustou lidí to zamávalo a museli si ten režim simulovat. Já měl klienta, jenž pracoval z domova. Nasnídal se, oblékl do pracovního a šel se projít v roušce kolem baráku, což mu symbolizovalo cestu do práce. A jakmile byl odpoledne hotov, šel se opět projit. Pak se převlékl do domácího.

To zní poeticky.

Jde o jasně strukturovaný čas. Home office, pokud by se rozšířil, by musel mít jasně formulované zásady. Kolegyně mi vyprávěla, že když dělala během koronakrize terapii on-line, na dveře ložnice si dala lístek s ordinačními hodinami, aby všichni členové rodiny věděli, že tohle teď není mámina ložnice, ale její kancelář, kam se nechodí.