Hongkong je součástí západní kultur. Proto ty velké pouliční protesty, říká politická umělkyně Loretta Lau
Loretta Lau (34) zahájí za několik týdnů závěrečný ročník studií na VŠUP. V Praze se objevila víceméně náhodou, poté, co ji nepřijali na výmarský Bauhaus. Doma, v Hongkongu, po absolvování na Hongkong Education University sedm let učila design a umění na středních školách. V roce 2018 se rozhodla odjet studovat do Evropy. Tady také našla svou druhou uměleckou polohu – politickou performanci. Není se čemu divit. V její rodné zemi vystupňovala koncem jara 2019 komunistická vláda ČLR tlak na místní demokratické síly procesem schvalování tzv. vydávacího zákona, tedy právní normy umožňující vydávání osob k trestnímu stíhání na pevninskou Čínu. A ulice jsou v Hongkongu dodnes plné demonstrantů.
Jak se stane, že se dvaatřicetiletá žena z Hongkongu vydá studovat umění do České republiky?
V Hongkongu jsem učila na střední škole vizuální umění a design. Po sedmi letech jsem ale postupně přestávala mít motivaci. Ne že by mě učení nebavilo, ale spíše to bylo nastavením vzdělávacího systému, cítila jsem stres, který škola ve studentech vytváří. A protože já sama chtěla být spíš umělkyní než učitelkou, rozhodla jsem se, že prostě pojedu za moře umění studovat. Přihlásila jsem se na studia Public Art and New Artistic Strategies na fakultu umění a designu na Bauhaus univerzitu ve Výmaru – nepřijali mě. A tak jsem podala přihlášku na VŠUP do Prahy.
Po přijetí jste nastoupila ke studiu do Ateliéru malby Jiřího Černického. Jaké to bylo, vrátit se do školy po sedmi letech, kdy jste sama byla na druhé straně?
Šok! Ze začátku jsem ne přesně rozuměla tomu, co po mně chtějí. Možná že Jiřímu jsem osobně moc nesedla, možná to bylo dáno kulturními odlišnostmi a částečně asi i jinou jazykovou výbavou. Docela těžko jsem si zvykala. Ale je pravda, že až po čase mi došlo, že mi pomohl, když se mě ptal: „Loretto, proč jen pořád maluješ? Proč třeba neděláš thajský tanec?“ A nahodil pár pohybů. Já se rozčilila: „Já, která nemám s Thajskem nic společného, možná jen barvu kůže, mám zkusit thajský tanec?“ Na tenhle středoevropský machismus nejsem zvyklá, pomyslela jsem si. Opravdu, v Hongkongu jsem se s ničím podobným nesetkala.
Vidíte, přitom Jiří Černický platí na Umprum za vyhlášeného feministu…
Až následně mi došlo, že to bylo zřejmě sdělení, abych zkusila jinou techniku nebo jiný projev – tehdy jsem klasicky kreslila uhlem a tuší. Po prvním semestru jsem odjela v depresích do Hongkongu. Začátkem února 2019, v době oslav čínského nového roku, jsem tam mezi přáteli a rodinou nabíjela baterky. Když jsem se po dvou týdnech vracela do Evropy, ani náhodou mě nenapadlo, že by se tam mohlo stát něco špatného. Jenže hned jak jsem přijela, jsem se začala z médií dozvídat, že na pevninské Číně se připravuje vydávací zákon. Všechno jsem sledovala přes internet, lidé byli vystrašeni, postupně se tam začaly konat demonstrace, ale nebyly ještě příliš masové. Myslím, že účast na nich nebyla větší než deset tisíc demonstrujících. Zlom – masové, stotisícové protesty – nastal až 9. června 2019, před druhým čtením zákona v hongkongském parlamentu.
A vy jste v sobě ve stejné době objevila politickou performerku…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
