Režisér, stavař a běžec Bohdan Sláma: O pomíjivosti, nezhojených ranách a bosých nohou

„Vidíte ten strom? Zažil jsem ho ještě zelený. Pak přišlo sucho, následně ho zasáhl blesk. Ten strom mi denně připomíná, jak je všechno pomíjivé,“ rozjímá nad torzem majestátního dubu Sláma, jenž před lety za tragických okolností přišel o jednoho ze synů. To už sedíme na zahradě jeho vlastnoručně zrekonstruovaného venkovského stavení a pozorujeme fascinující sólo užovky v rybníčku, jejž si sám vykopal. „Konečně jsem někde uplatnil specializaci na vodní stavby, kterou jsem měl na stavárně,“ směje se na konto své minulosti, načež se s naší fotografkou Thao vydává vstříc fotogenickému obzoru. Bos.

Prý naboso i běháte.

Někdy si to zkuste, pohyb naboso je radikálně jiný – změní vám držení těla, i zážitek z běhu je ­úplně odlišný.

Právě běháním jste mě, přiznávám, překvapil. Kdy jste s ním začal?

Pokoušel jsem se v minulosti mnohokrát, ale vždycky to skončilo na nějaké lenosti. Pak jsem točil Čtyři slunce a hrozně jsem se zvrhl: hulil jsem jako fabrika, celkově mě to zdemolovalo. Právě tehdy jsem si řekl, že už, sakra, musím něco dělat, a začal jsem seriózně běhat. Pak jsem si přečetl Born to Run, knihu o tom, že nejlepší je běhat naboso, což od té doby praktikuju – k pobavení místních lesních dělníků. Když se po rozbrázděných lesních cestách řítím bosý, a do toho ještě mrzne, mají ze mě velkou srandu.

Proč jste se, jak říkáte, zvrhl zrovna při Čtyřech sluncích?

Byl to pro mě osobně těžký film, svým způsobem rekonstrukce traumatického zážitku. Když člověk přijde o dítě (syn Radim zahynul v sedmnácti letech při autohavárii; pozn. red.), trvá dlouho, než se smíří hlava, než se smíří srdce. Než projdete všemi těmi pocity a stavy, jimž asi není vyhnutí. Slunce mi s celým procesem dost pomohla, jen mi to pak někteří nezapomněli vyčíst.

Kdo vám co vyčetl?

O tom se asi nemá cenu bavit. Média zřejmě naštvalo, že jsem synovu smrt veřejně neventiloval, a tímhle způsobem mi to vracela. Nevím. Já se, po pravdě, nechtěl pouštět do PR kampaní ve smyslu „podívejte, umřelo mi dítě a natočil jsem film o tom, jak někomu málem umře dítě“. Chtěl jsem jen říct, že jak jsem skrze ten film znovu prožíval těžké momenty a situace, necítil jsem se vůbec dobře a dostalo mě z toho až právě běhání.