Ondřej a Kryštof Pavelkovi: Otec a syn mudrují o světě, divadle, fotbale a dezinfekci
Když mne oslovil šéfredaktor, abych udělal rozhovor s mým otcem Ondřejem Pavelkou (65), poněkud jsem se vyděsil. Vypadá to jednoduše, ale jak udělat smysluplný rozhovor s někým, kdo vás zná nejlépe na světě? Jak vést dialog tak, aby z toho nevznikla pro čtenáře nesrozumitelná změť interních vtipů a nerozluštitelných odkazů? Naštěstí se našel poměrně dobrý klíč: obálka Reflexu z roku 1992, kdy Ondřej dával Reflexu rovněž rozhovor. Fotilo se u nás na chalupě a kromě otce jsem na obálce i já, tehdy asi sedmiletý. Vznikla tak pozoruhodná možnost porovnat třicetileté časové okno zkušeností dvou lidí. Jednoho, který se aktivně podílel na událostech roku 1989, a druhého, který většinu života strávil ve světě vzešlém z oněch událostí.
Cos dělal v době, ze které je ta fotka?
Kolik ti tam je?
Šest nebo sedm. Rok devadesát dva.
Počkej, tak to musím vzít po pořádku. V osmdesátém devátém jsem začal s Janem Grossmanem zkoušet na Zábradlí Dona Juana a pak se začalo s Ivanem Rajmontem zkoušet Čekání na Godota, do toho přišel Listopad, ten Godot se vlastně už nikdy nedodělal. Čili roky devadesát jedna, dva, to bylo velké Grossmanovo období na Zábradlí, u kterého jsem měl to štěstí být. Zkoušelo se Havlovo Largo desolato a Pokoušení. A někteří herci z toho tehdy velmi slavného a silného souboru DnZ také odešli na protest právě proti Grossmanovi, ale k tomu se teď určitě nechci vracet. Tak taková to byla doba, hektická, zvláštní.
Zvláštní doba je i teď, byť hektickou bych ji nenazval. Ale nepanovala tehdy, těsně po revoluci, obava, že lidé se do divadel nebo kin nevrátí? Protože teď jsem podobné obavy zaregistroval.
Tak k tomu „nevrácení“ teď už přece došlo. Propady návštěvnosti jsou obrovské, mnohem méně diváků si kupuje třeba půlroční nebo celoroční předplatné, což byl dříve oblíbený dárek. Ve Stavovském divadle jsme několikrát hráli pro padesát lidí. Reprízy týchž inscenací byly přitom před rokem téměř vyprodané. V létě, kdy jsem hrál na Shakespearovských slavnostech, byla návštěvnost dobrá. Ale jak se situace s koronou začala koncem prázdnin sypat, na start nové sezóny to mělo zdrcující následky. Teď nám říkají, že nikdo nemohl tušit, že čísla půjdou takhle nahoru. Že neměli informace. Je zajímavé, že já ty informace měl. Každý, kdo chtěl poslouchat, je měl.
Máš na mysli Micíka?
Pochopitelně. Už od konce léta dodával Micík přesné predikce, jak to bude s počty pozitivních testů v říjnu. Bohužel se Micík nemýlil. Stačilo ho jen poslouchat, jak teď, ovšem zpětně, volá ministr kultury Zaorálek. (Micíkem je myšlen profesor Jaroslav Flégr, který své kočce Micíkovi adresuje v poslední době hojně sdílené predikce vývoje koronavirové pandemie; pozn. red.)
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
