Režisér Steve Lichtag: O žralocích, motorkách, Oldřichu Kaiserovi i zkušenosti s rakovinou

Váš tatínek byl prý dobrodruh se smyslem pro humor. To jste asi podědil, ne?

Komediantství mám určitě po tátovi, kterého jsem miloval a obdivoval. Nejen proto, že byl pilot. Byl také bodrý Valach, pocházel ze sedmi dětí a měl šílený nápady. I jako pilot předváděl dost nestandardní věci. Když machroval před mou maminkou, letěl prý tak nízko nad domem, že jim spadl komín. A ještě stačil zamávat křídly. Bylo z toho tehdy velké pozdvižení. Tátu ale tyhle fóry bavily. Předváděl se i při „normálnějších“ činnostech. Třeba při lovu ryb. Vzpomínám si, jak jednou ponořil ruce do vody, a když je vyndal, držel v nich obrovskou štiku. V tu chvíli byl pro mě bůh.

On byl voják?

Vojenský pilot. Při jednom cvičení, kdy už pilotoval proudový bombardér Il-28, přeletěl ve špatném počasí nechtěně do západního Německa a tam ho stíhačky Bundeswehru přinutily přistát. Jenže v okamžiku, kdy se jejich podvozky dotkly ranveje, na to šlápl a uletěl jim. V našich kasárnách z toho měl malér, oba s navigátorem dostali nějaký trest, ale současně jako odměnu dovolenou.

Nelákalo vás být pilotem?

Když se mě ve škole ptali, čím bych chtěl být, vždycky jsem odpovídal: „Pilotem nebo námořníkem.“ Na mořích jsem později strávil hodně času, ale být vojenským pilotem znamenalo prokazovat velmi slušnou technickou zdatnost, jenže já byl zaměřený jiným směrem.

Jak to bylo s vaší motorkářskou kariérou?

Se závody na motorkách jsem začal už na konzervatoři. Nikdo to nechápal, protože ty dvě činnosti se absolutně vylučují. Já byl ale napůl bohém a napůl závodník. Myslím, že v té kombinaci byly ukryty všechny moje sny, které později vyvrcholily tím, že jsem si řekl: „Pokud se budu chtít stát mistrem světa, musím opustit Československo!“ To byl také jeden z důvodů mé emigrace.

Co říkal tatínek tomu, že bude jeho syn hercem?

Když mi bylo nějakých čtrnáct let, naši se rozvedli. V dramatickém kroužku, kam jsem docházel, jsem se potkával s Ivou Bittovou a Libuškou Šafránkovou. S Libuškou jsme se znali od třinácti let, na konzervatoř šla o rok dřív. Později jsem za ní docházel i do Činoheráku. Vždycky jsme ale byli jen kamarádi. Mou favoritkou byla flétnistka Jitka, která jezdila jako jediná do školy autem. Fiatem 850. Spíš mi ale imponovala nebývalou skromností a dobrosrdečností. Později jsem si ji vzal a v Americe převzal i její jméno. To moje se Američanům špatně vyslo­vovalo.