Steven Gaydos: Havel mě dostal, je to jedinečný český snímek. Covid s filmy zamával, musíme změnit přístup
Steven Gaydos, viceprezident respektovaného hollywoodského listu Variety, patří k nejuznávanějším publicistům světa. Když o nějakém filmu prohlásí, že stojí za to, je to ta nejlepší reklama. Naposledy takhle polichotil Horákovu snímku o Václavu Havlovi, dokonce ho doporučil na Oscara - prý dokonale shrnuje to, co řeší celá předvolební Amerika.
Jste znám jako znalec a podporovatel české kinematografie. Kdo z našich filmařů vám přijde nejzajímavější?
Například Bohdan Sláma, to je pro mě jeden z nejdůležitějších filmařů dnešního světa. Také Davida Ondříčka si vážím, jeho film Ve stínu je mistrovské dílo. A velký talent má i Slávek Horák, jeho Havel mě dostal.
V jakém smyslu?
Považuji ho za odvážný počin: není to konvenční film o legendě kulturního a politického světa, nepodlézá jí, zachází s ní přirozeně a lidsky. Je to jedinečný český film v tom nejlepším smyslu slova - a teď mluvím jako Američan, který s vaší kulturou a historií strávil velkou část života. Jen se obávám, že Češi samotní ho docení až s odstupem let.
Co je na něm tak české?
Hodnoty, s nimiž pracuje a vyzdvihuje je, táhnou se celými vašimi dějinami. Pro Čechy vždycky bylo zásadní, aby si udrželi pravdu, důstojnost a vnitřní integritu. V komunistické totalitě přitom není místo ani pro jedno a Horákův film to trefně pojmenovává.
Je podle vás Havel dostatečně univerzální na to, aby byl pochopen i v zahraničí?
Rozhodně ano. Hodně mi připomíná německý oscarový snímek Životy těch druhých, jen je ještě o něco ambicióznější. Von Donnersmarckův film postihuje hrůzu života v komunistické diktatuře, zatímco Havel je filmem o lidech, jejichž integrita byla korumpována a deformována. Každý z nich ví, že není a nemůže být tím, čím by byl ve svobodném světě, každý je poznamenán trochu jiným způsobem, ale za vším stojí jeden a ten samý důvod - absence svobodné vůle. Což souvisí s ještě jednou rovinou filmu, která může v zahraničí rezonovat.
Jakou?
Havel vystihuje, co se stane umělci, jenž přijde o svobodu. A přesně to se nyní děje v Americe. Obzvláště mezi filmaři tam panuje obava, že ztrácejí základní svobody a práva. Až příliš často je jim diktováno, co a jak mají říkat, jak se mají chovat. Není to tyranie, ale určitý druh politické kontroly ano, protože když dnes chcete být v Americe autentičtí, jste nuceni žít ve strachu. Požadavek politické korektnosti tam dostává extrémní podobu.
Současná filmová tvorba už tedy není tak svobodná jako dřív?
Andrej Končalovský mi kdysi řekl: “Steve, komunismus je ideologie, ale trh taky.” Měl pravdu - v tom, jak současný americký filmový trh diktuje pravidla všemu ostatnímu, je určitý kus tyranie. Vždyť do kin smí už jen filmy stupidní, prázdné a únikové. Nechodí se do nich za sdílením lidské zkušenosti, ale pro zážitek na úrovni návštěvy lunaparku.
Je podle vás horší ekonomická cenzura, nebo čistá ideologie, všechny ty požadavky na genderovou a jinou vyváženost?
Příznačná otázka. Podívejte se, jaké filmy vznikají v Číně, co projde přes cenzuru tamního režimu, a pak se podívejte na ty, které produkuje Hollywood. Najde se v nich překvapivě mnoho styčných bodů. V obou případech jsou hlavními zaklínadly eskapismus, fantazie a absence politického kontextu. Nic, co by lidi rozrušilo, pobouřilo, pohnulo, co by je mohlo přimět změnit postoje a názory. Dva různé systémy, stejný výsledek.
Američtí filmoví akademici upravili pravidla Oscarů tak, aby filmy ideologicky více odpovídaly “požadavkům dneška”. Změní to podobu kinematografie?
O podobě filmu rozhoduje, kolik za něj utratíte, ne nějací akademici. Trhu navíc dominují úplně jiné filmy než oscarové. S výjimkou posledních dvou let, kdy bodovaly komerčně úspěšný Joker a Zrodila se hvězda, tvoří tržby deseti nominovaných titulů jen asi 3% celoročního výdělku kin. Pamatuju časy, kdy to bylo třeba padesát procent. Nechápejte mě špatně, budu jen rád, když filmaři uchopí realitu spravedlivěji, ale zrovna vliv nezávislé kinematografie je tak tragicky marginální, že těžko něco zmůže. Naše země není pro Alainy Resnaise, abych parafrázoval klasika.
Nebude nakonec řešením televize a internet, kam se teď vše přesouvá?
V Saudské Arábii nedávno po dlouhé době povolili návštěvu kina v doprovodu cizí osoby. Právo na něco, co nám přijde samozřejmé - možnost sdílet zážitek s dalšími- vrátili Saudům přesně ve chvíli, kdy se ho Amerika dobrovolně vzdala. Myslím, že právě to měl na mysli Scorsese, když mluvil o kinematografii, kterou už dávno netvoří živí lidé pro živé lidi.
Covid s kinematografií zamával: premiéry se odkládají, nefungují ani taháky jako Tenet. Jaká z toho vede cesta?
Změnit přístup. Devadesát procent hollywoodského průmyslu stojí na blockbusterech, chcete-li natočit film, musíte investovat mezi 200-500 miliony dolarů. Když se vám pak jako u Tenetu nevrátí ani těch vložených 800 milionů, máte problém. Dočasné zmrazení filmového průmyslu je nevyhnutelné, protože kdo by dal zelenou natáčení, když nefungují ani novinky od kultovních režisérů. Už teď je ale třeba přemýšlet, jak po dál. Covid problém současného filmu nevyrobil, pouze umocnil trend, který existoval už před pandemií.
Kde se vlastně vzal váš zájem o českou kulturu?
Začalo to nejspíš mým výletem do východní Evropy v roce 1989, dostal jsem se tam těsně před pádem režimu. Pamatuju si, že jsem psal dopis Husákovi, aby pustil Havla z vězení. O pět let později jsem začal pravidelně navštěvovat festival v Karlových Varech, spolupracuju s ním dodnes. Navíc mám slovenské kořeny a dcera je napůl Češka.
Co by čeští tvůrci měli dělat jinak nebo lépe, aby se prosadili i v zahraničí?
Nesmí zapomínat, kde je jejich domov. Ať vyprávějí univerzální příběhy, ale zabydlí je tím, co důvěrně znají. Jsem přesvědčený, že čím osobnější a realističtější budou, tím dál do světa se dostanou. A nebo ještě jinak: chcete-li recept na nejkratší cestu k mezinárodnímu úspěchu, pusťte si Ostře sledované vlaky nebo Vesničku mou střediskovou. Obzvláště druhý jmenovaný film je pro mě synonymem dokonalosti: má všechny ctnosti klasického filmu, a přitom daleko k trivialitě, je vtipný, veselý, ale také tragický a mrazivě realistický. Dokazuje, že i žánrový film může být skvost, musí však být zakotvený v realitě. Což by mohla být cesta i pro české tvůrce obecně.
Rozhovor se Stevenem Gaydosem najdete i v novém čísle časopisu Reflex, který můžete zakoupit zde >>>
