Už se kvůli tomu, že jsem herec, cítím méně špatně, říká představitel nové thrillerové minisérie Hugh Grant
Stalo se, co jsme si nikdy nedovedli představit. Je to sice smutná zpráva, ale fakt. Hugh Grant (60), ten kluk z romantických klasik Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, Láska nebeská nebo Deník Bridget Jonesové, zestárl a prošedivěl. Podle jeho posledních velkých rolí – třeba ve Skandálu po anglicku (2018), v akčňáku Gentlemani (2019) nebo v právě teď na HBO vysílané thrillerové minisérii Mělas to vědět – by se taky mohlo zdát, že pro něj skončila legrace. Ale to pravda není. Hugh Grant zkrátka jen pozvolna, ale o to jistěji vstoupil do další etapy profesního života. Ani jako charakterní herec však naštěstí neztrácí svůj typický humor.
Průběh on-line rozhovoru všechny přesvědčil, že sám Hugh Grant se do temných psychologických hlubin, o kterých minisérie Mělas to vědět pojednává, rozhodně nežene. Globální novinářský junket, jehož zkrácený záznam vám přinášíme, je mimochodem nový koncept, kdy v různých časových pásmech sedí, většinou „v lockdownu“, u svých notebooků několik novinářů. Jen jeden z každé země: tentokrát od Jihoafrické republiky (je tam pro změnu krásně) přes Českou republiku (Reflex, v pošmourném dopoledni) po Kanadu (tam jsou čtyři ráno). Ptáme se jeden po druhém, pěkně po pořádku. Taková on-line výuka; Hugh Grant ji povyšuje na zážitkovou.
Když chce kolega z Kapského Města vysvětlit jednotlivé motivy z minisérie Mělas to vědět, řekne herec bez hnutí brvou: „Než vám odpovím… Rád bych dnes udělil cenu osobě, která pracuje v nejrozbordelenější místnosti. Právě jsem se rozhodl, že jste vyhrál.“ (Novinář, na jehož pozadí vidíme něco jako sklad, se směje a děkuje.) „Co se to tam u vás děje?“ nedá se odbýt Grant. Jihoafričan vysvětluje, že je to jeho současná kancelář, ale zároveň volná ložnice… „Aha,“ uspokojí se herec, který mimochodem už na jaře prodělal koronavirus.
Belgický novinář, majitel umělé zelené kytky, tyčící se hned vedle počítače, zas dostane radu: „Mimochodem, ta vaše gumová rostlinka potřebuje zalejt!“
Junket přes ZOOM je každopádně, doufejme, koncept ryze dočasný. Přejeme příjemné čtení.
Jednou jste řekl, že jste udělal kariéru, protože poznáte dobrý scénář. Je jednodušší rozpoznat kvalitu scénáře u velkého dramatu Mělas to vědět, kde hrajete hlavní role s Nicole Kidmanovou, než třeba u filmu pro děti Paddington 2, kde je hlavním hrdinou plyšový medvídek a vy jste tam za padoucha?
Paddington 2 (Hugh Grant byl za svůj výkon nominován na cenu BAFTA; pozn. red.) a Mělas to vědět jsou sice úplně jiné žánry, ale v obou případech jsem okamžitě věděl, že ten scenárista umí psát. Zabere mi přesně dvě stránky scénáře, než si řeknu: „Tenhle člověk to umí.“ A obávám se, že stejně to funguje i naopak, kdy si po těch dvou stránkách řeknu: „Tohle je jen nafoukané.“ Zda autoři mají talent pro dialog, nebo ne, se dá jednoznačně určit tím, že se vám chce otočit stránku. Někdy se ten příběh rozpadá a sjede z kolejí, ale podstatná část se dá rozpoznat jednoduše.
Když to poznáte tak snadno, proč sám nepíšete?
Ano, to je můj smutek. Musím. Plánuju to. Měl bych.
Jaké to bylo, potkat se poprvé před kamerou s Nicole Kidmanovou?
Nicole jsem už vlastně trochu znal, za posledních 25 let jsme na sebe naráželi na různých večírcích, kdysi dávno v devadesátých letech jsem s ní dokonce i povečeřel, i s jejím tehdejším manželem. Vždycky jsme si rozuměli. Mám rád Australany a ona má onen australský smysl pro humor, takže to bylo fajn. Trochu jsem se bál těch jejích Oscarů. Říkal jsem si: „Ježišikriste, budu točit hluboké drama s někým, kdo je v tom fakt dobrý.“ Ale poté, co jsem pracoval s Meryl Streepovou (sešli se v komediálním dramatu o bohaté a netalentované operní pěvkyni Božská Florence z roku 2016; pozn. red.), už mě nemůže nic rozhodit. Nicole byla nakonec moc milá, bylo to celé takové bezstarostné. Herectví je stejně spíš o normálním povídání než o tom, že „já předvedu herecký výkon, můj detail, a teď je řada na tobě“. Takže jsme si prostě povídali. Byla skvělá.
Mohl byste nám vysvětlit některé motivy ze seriálu, tedy z těch pěti dílů, které jsme dosud viděli?
Myslím, že Harold Pinter (jeden z nejslavnějších britských dramatiků, nositel Nobelovy ceny z roku 2005, představitel žánru „komedie hrozby“; pozn. red.) používal v tomto směru slovní obrat „lasička pod koktejlovou skříňkou“. To tenhle seriál, řekl bych, dost vystihuje. Všechno, co se zdá být ukryto pod dokonalou existencí dramatických postav, pod zdánlivou pohodou, je posléze odkryto a roztříštěno velmi temnými silami. Mělas to vědět je určitě i o tom, že nic není takové, jaké se zdá být. Také je o divném syndromu, o druhé, temné straně každého člověka, kterou se, i když o ní svým způsobem víte, rozhodnete ignorovat. Vyplníte ty díry a předstíráte, že jste dokonalí. Takhle to děláme všichni.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
